Pevné pouto

Velice rozporuplný film - zatímco vizuální efekty v čele s nádhernými sceneriemi mezisvěta dodávají tomuto mystickému místu potřebně fascinující nádech, tak myšlenkový obsah, logika, či jakákoliv hmatatelná sdělnost zcela chybí. Ovšem i tak patří tato obrazová onanie stále k tomu nejlepšímu z filmu, neboť se v ní aspoň neprojevuje plytkost a faktická bezobsažnost scénáře, kterou se navíc Pevné pouto snaží tak nestydatě a okatě zastřít patetickým emocionálním návalem (pár míst evokuje Twilight). Na druhou stranu vedení kamery a střih byli vážně dost dobré, Jackson není břídil. 5/10 (03.01.2010)

Zahraniční negativní divácká i kritická odezva byla založena na srovnání filmu s knihou, ale i sam o sobě bez znalosti předlohy snímek nefunguje. Svým efektním, nikoliv však efektivním stylem se snaží působt hluboce a zprostředkovat emoce, jenže dál než k banálním myšlenkám o smíření se se smrtí a smrtelností se nedojde, prožívat jde jen s trojrozměrnými postavami, ne s tezovitými figurkami navlečenými do klišé a ocitajícími se v předigitalizovaných prostředích. Nejhorší je, že i přes úpornou snahu příliš na jistotu obsazených herců to celé selhává jako vyprávění, protože zásvětní rovina nemá jasně definovaný svět s vlastními pravidly a ta skutečná má řadu postav, motivů i prvků, které se objevují, jak se to zrovna hodí, bez jakékoliv vnitřní logiky. Několik dobře inscenovaných žánrových scén funguje ok, jenže když ono má jít v prvé řadě o myšlenku a emoce, vyjeví se PEVNÉ POUTO jako ukázkový příklad ecovského midkultu. Holt návrat k NEBESKÝM STVOŘENÍM se nekoná, naopak je patrná neznalost míry a ztráta soudnosti, která je pro Jacksonovu postprstenovskou tvorbu charakteristická. Je to velice hloupá, po hromadě nedržící a svou okázalostí ubíjející manýra, u níž pobaví jen odkaz na PÁNA PRSTENŮ a Jacksonovo cameo. Fňuk. (03.01.2010)

Mrazilo v kostickach... Z hudby, z Rachel Weisz, z uzasneho Stanley Tucciho, z tej ubijajucej atmosfery, ktoru musi vnimat kazdy rodic (a to este rodicom nie som), z vymenuvania dievcenskych mien na konci a co si budeme klamat, pri pohlade na placucu Rachel som sotva dychala, ako som mala stiahnutu hrud. Kazdopadne potesila Susan, jej hlaska: "Vies preco sa mi nic nestane? Lebo si kazdy den davam svoju medicinku" ma sundala od smiechu do kolien, potesil Christopher Moltisanti alias Michael Imperioli a velku herecku nadej vidim aj v mladej Rose McIver ako drzej sestre Lindsey... Ja som maximalne spokojna, jeden z mala filmov, ktore som ochotna pozerat aj viackrat. (03.01.2010)

Pevné pouto je "slátanina", která sice nabízí několik silných momentů, ale jako celek vůbec nedrží pohromadě. Zatímco část odehrávající se v realitě má slušnou atmosféru, snové scény se utápějí v kýčovitých obrázcích a prazvláštní poetice. Film má sice v první třetině slibný rozjezd, ale nakonec se jeho sledování stává značně ubíjejícím zážitkem. (08.04.2010)

Kýč jak prase. Jsem opravdu zhnusen. Zatímco knihu jsem dvakrát odložil už u vraždy kvůli přílišné depresivitě a intenzitě líčení, Jackson si vytváří kýčovité krajinky a kašle na vyprávění. Fuj. Esoteričtěji založení jedinci se slabostí pro kýč, kteří slintali třeba u Fontány, si to asi užijí. Dobře jim tak. (03.01.2010)