Doba temna

„Dvacet let manželství je pro prostatu jako dva balíčky cigaret denně pro plíce.“ Kdo by se nechtěl ve snech pravidelně setkávat s Dianou Kruger (a nejen s ní), zvlášť, když je to snění jistého velmi příjemného charakteru. Tím spíš, když žije se zcela ignorující manželkou, dcerami a navštěvuje matku, která ho už ani nepoznává. Horší ovšem je, když takhle sníte i za bílého dne. Na druhou stranu, jen pomocí tohohle snění a představování si stimulujících věcí se dá v tomhle nehostinném, sterilním, odosobněném, uspěchaném a neuspokojivém světě fungovat…Film z roku 2007 s rouškami vyznívá až trochu děsivě. Celkově je ale tahle satira v mnohých věcech až zoufale aktuální; film sice dané situace záměrně přehání a vyhrocuje, ovšem z dnešního pohledu už ne až tak moc. Doba temna je tak místy hořce zábavná stejně jako dost smutná. Konec mi přišel drobet utopický (myslím tím ohledně financí), ale jinak vlastně proč ne. Ve výsledku příjemné překvapení, mé první filmové setkání s režisérem Denysem Arcandem hodnotím solidními 4*. (12.06.2022)

Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi tahle podívaná hodně depresivní. V tom smyslu, že jsem při sledování ztrácel jistotu v tom, zda jde o satirickou nadsázku, nebo nekompromisní pojmenování reality (případně vizionářskou zprávu o světě, kde eroze tradiční společnosti a politická korektnost společně vygradovaly do absurdních rozměrů). Třeba i proto mi název tohoto filmu přijde jako mimořádně trefný, protože dokonale vystihuje neútěšnou hloubku sraček, do nichž se hlavní hrdina propadá. Je pak asi na každém z nás, zda se v tom poznáme a identifikujeme zde mnohé neblahé tendence, jež jsou pro naši současnost příznačné, nebo zda se jen v nevěřícném úšklebku vysmějeme tomu sledu bizarních situací, jimž trpně Jean-Marc Leblanc čelí. Vyústění tragikomického děje je však optimistické - v momentě, kdy se hlavní hrdina zbavuje své pasivity a iniciuje zásadní změny svého života, nalézá východisko z dosavadního marasmu a s ním i klid a štěstí. Spolu s tím opouští i svůj fantazijní svět, který mu dříve skýtal bezpečné útočiště - nyní už je nepotřebuje. Při sledování tohoto filmu jsem se neubránil srovnání s o něco starším americkým snímkem SMOLAŘ, který je podobnou zprávou o životě jednoho chlapíka, kterému štěstí taky moc nepřálo (herečtí představitelé obou hlavních rolí, Marc Labrèche a William H. Macy, si jsou mimochodem hodně podobní). DOBA TEMNA má však širší společenskou platnost, zatímco SMOLAŘ je spíše romanticky laděná komedie o osudech jednoho výstředního pošuka. Když na to přijde, mám rád tenhle typ lůzrovských komediálních dramat, protože si při jejich sledování říkám, že mi jsou jejich nehrdinští hrdinové vlastně sympatičtí. Když už jim v reálném životě osud není nakloněn, aspoň ve filmu by jim měl někdo fandit :-) (11.08.2013)

Ufňukaný film se smyslem pro humor. Humorem, který je tu podávaný v tak jemných náznacích, že si ho ani nemusíte všimnout. Minete ho a možná se jen na chvíli ohlídnete, jelikož máte pocit, že se vám stalo něco zvláštního. Pokud však nejste dostatečně vnímaví, jelikož sobectví vám nedovolí ani na chvíli přemýšlet o tom, že svět se netočí kolem vás, pravděpodobně nakonec jen mávnete rukou a opět se vrátite k obdivování svého ega. Pokud však jste dostatečně vnímaví a dokážete se nad sebe povznést, pak vás váš vlastní smích svým ostřím zbaví všech těch slupek, do kterých jste se zabalili ve strachu před světem. Uvnitř kterých jste si mohli snít a fňukat, ale s každým dalším povzdechem jste cítili jak se dusíte. Jaké potěšení, sledovat jak lehce slupka pod ostřím mizí v hlubině zapomnění a vy konečně můžete okusit ten sladký plod, který ve vás tak dlouho zrál. (27.12.2012)

Jean Marc Leblanc sice uniká z nevábné reality svými utěšujícími fantaziemi, ale není ona skutečnost často stejně absurdní jako jeho sny? Přežívání uprostřed rodiny, v níž je každý jednotlivý člen paradoxně osamnělý, sociální úřad pro lidi v nouzi, kde nikdy nikomu nepomůžou (jak kafkovské), motivační kurz smíchu a pod., to vše umocněno dusnou atmosférou úzkosti a odcizením dnešní doby. Bylo jen otázkou času, kdy přeteče poslední kapka Jean Marcovi tiché, snášenlivé odevzdanosti a všechna jeho frustrace se prodere na povrch. Když se tak nakonec stane, záleží už pouze na něm, zda se definitivně zřekne života a oddá se snění, nebo se pokusí vybudovat si vlastní budoucnost, beze všech civilizačních pout povinností a všeobecného pokrytectví, které ho svazují. Kárá mravy smíchem, tento citát dokonale vystihuje tuto navenek komedii, která pod povrchem skrývá pořádný kus hořkosti a rozčarování. Potěšení naopak skýtá Marc Labréche, v soustředěném, vynikajícím hereckém výkonu. (18.06.2013)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)