4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nejsou příjemným filmem ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. Mungiu od prvních minut dává jasně najevo, že nám nehodlá nic zatajovat, že nehodlá nad ničím milostivě přivírat oči a obrušovat ostré hrany, aby nikomu neublížil. Oblíbené úsloví odpůrců hůře vstřebatelných uměleckých děl „umění bolí“ s tímto filmem dostává zcela nový rozměr. I když výjevy ze 4 měsíců někdy budí dojem obrazů z jiného světa, k událostem srovnatelně těžkého kalibru docházelo na mnoha místech světa před dvaceti lety. Před pouhými dvaceti lety! Můžete tvůrcům vyčítat drzé ignorování všeho dobrého, neboť jejich perspektivou bylo všechno jenom hodně, hodně zlé, anebo to prostě přijmout jako fakt a mít z toho depresi jako kráva. Na vlastní zodpovědnost. 90% Zajímavé komentáře: Radko, castor, RAiken, Martyr, jda23 (13.02.2009)

Film podobně jako Estonský Klass surově zobrazuje jeden velice ožehavý problém mladých lidí, avšak na rozdíl od Klassu se 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vydaly trochu jinou cestou. Jsou pomalejší, jak dějově, tak v délce záběrů, více ukecané a bez jakýchkoliv efektů, či hudby, ovšem co oceňuji nejvíc, jsou maximálně realistické a věrohodné. Díky slušné režii divák snadno pochopí celou situaci, vzklouzne do atmosféry a ani navzdory tomu, že se vlastně ve filmu toho TOLIK neděje, se nebude nudit. Jenže přesto mi zrovna tato bezdějovost některých záběrů trochu vadila, samozřejmě, že nevyžaduji nějakou akci a nemám nic proti "konverzačním" filmům, ale ono je přímo vidět, že například prvních 10 minut je ve filmu jen tak a nemá vůbec vliv na pozdější vývoj. Dále bych mohl ještě vzpomenout třeba na rozhovor mezi mužem provádějícím interupci a jeho matkou pozorovaný Otillou z auta. Taktéž postrádal hlubší význam... Ale to jsou jen detaily - 7/10 (15.04.2008)

Interupce není pro žádnou ženu jednoduchá záležitost a pokud se ještě děla potajnu v dobách, kdy byl potrat zákázaný je to o to těžší. Přesně o tom pojednává toto tématem i zpracováním drsné rumunské drama, které před ničím nezavírá oči a nebojí se ukázat i to co divák vidět nechce. Film je natočen tak jako většina "malých" festivalových snímků a využívá dlouhých záběrů ať už při sledování hlavních postav či při jejich debatách. Takové snímání dokáže diváka více vtáhnout do děje a díky tomu je atmosféra i celkové vyznění o dost autentičtější. Je samozřejmostí, že tyto filmy stojí hlavně na hercích a v tomto případě film vyhrává na plné čáře. Zde totiž nesledujete herce ale jejich postavy, protože herci jsou tak skuteční a uvěřitelní, že chvílemi zapomínáte, že sledujete film a ne dokument o tom co se stalo. Nedá se říct, že by se mi film líbil, protože na něm není nic hezkého ale zaujal mě a to hodně a nebýt pár pomalejších scén dal bych bez zaváhání plný počet, protože něco takového se nevidí každý den. (02.05.2010)

Chtěla bych mít kamarádku, jako je Otilia, ale určitě bych nechtěla mít za kamarádku Gabitu a možná jsem já víc sobecká nebo byla Otilia až moc hodná a obětavá, ale to co ona udělala pro tu nemožnou holku, to bych já neudělala. Skvěle natočený film, působivý, věcná atmosféra komunistického města se všemi úplatky, nedostatky a podpultovým zbožím a v něm si jedna bláznivá holka chce dát udělat potrat. Ze scény, kdy Otilia bloudí nočním městem, mě úplně mrazilo v zádech. (04.10.2007)

Tohle byl opravdu silný, silný zážitek. // Děj se odehrává během jednoho dne, a je to zrovna den, kdy Otilie se snaží pomoci své kamarádce Gabitě, která je ve 4. měsíci, ve 3. týdnu a v 2. dni těhotenství, k potratu.  // Tak náhle, jako vám Cristian Mungiu naservíruje jejich celodenní drama, tak stejně tak náhle ho ukončí. Prostě přijde noc a kamera se vypíná. A poperte se s tím jak chcete! A právě tenhle autentismus spojený s drsným námětem udělá to, že na tenhle film určitě nezapomenete. (16.01.2008)