Mise na Mars

Nepochopitelně nevyrovnaný film. Nesourodá a neslučitelná směsice Kubricka a Špílberga. Začíná to jako Špílberg (gardenparty s několika ultradementními dialogy), pak brutální střih na zemský orbit, film k mé radosti postupně kubrickuje (let na Mars, let kosmonautů otevřeným prostorem), aby pak přes umírněného Špílberga (vztyčování americké vlajky na Marsu) totálně vyšpílbergoval v samotném závěru, který je svou upatlanou a mazlavou slizkostí ještě špílbergovštější než samotný Špílberg. Plačící Marťan, jímavá cajdákovitá hudba, snůška patetických keců... měl jsem co dělat, abych se hnusem nepoblil, tak odporné to bylo. Lepší strašná sci-fi než žádná, takže se sebezapřením dám tři hvězdy za výpravu, efekty a za tu kubrickovštinu. (28.12.2013)

Mise na Mars mohla dopadnout mnohem lépe. Bohužel je nasáknuta mnoha chybami. Zejména mi vadila přílišná sentimentalita příběhu, která kazí atmosféru. Dalším kiksem je scénář, který je chvílemi nechutně dovysvětlující a doslovný. Takové boty jako:,,Víš, nechtěl jsem aby to dopadlo takhle, ale po tom co tvá žena onemocněla a ty ses o ní staral…“ patří do telenovel a ne do ambiciózních kinofilmů. Někdy selhává i režie, například scéna, kdy se astronauti prochází po kosmické lodi, působí křečovitě a uměle. Nečekané je pro mě i absolutní selhání pana skladatele Ennia Morriconeho, který zde složil tuctové sentimentální melodie, které se, v lehce obměněných podobách linou ze všech filmů v nichž vlaje americká vlajka. Film zachraňuje od úplného propadu do bahna jen pár trikových scén. (18.02.2007)

18 let jsem se tohohle filmu bál, ale nakonec si jej kvůli De Palmovi přece jen pustil a rozhodně jsem nelitoval. Jasně, příběh je old school asi jako sci-fi z padesátých let a jede v poněkud vyježděných kolejích, ale natočené a zahrané je to tak suverénně, že s tím nemám nejmenší problém. Body k dobru za Morriconeho soundtrack. 7/10 (07.07.2018)

V De Palmově kariéře solitérní sci-fi mise, dá se říci sebevražedná. Jeho trademark neobvyklých kamerových kejklí byl přítomen a přitom ho zabíjely žalostné CGI triky a do očí bijící užití modýlků kosmických vozítek. Když přišel s nějakou silnější scénou, obratem to zprasil něčím takovým jako „krátký vlasec na udičce a pápá Frosty Robbins.“ Jestli tam bylo pod vrstvou čediče nějaké hlubší poselství, zazdily ho věty hraničící s parodií, otřepané motivy a posádka, které jsem ani na chvíli neuvěřil, že není bandou herců v ateliéru. Nehledě na to, že závěr s uslzeným Marťanem u podivného 3D modelu naší sluneční soustavy a G.Sinisem v potrubní poště zaváněl srážkou s rojem kýčovité sentimentality.. Musím otřít trochu zdejších slin z Morriconeho, protože pokud plnil zadání „doprovod k melodramatické vesmírné misi“, rozhodně nezklamal a třeba při scéně netěsnícího modulu vnesly jeho varhany mezi poletující kapky krve a Dr.Peppera i notnou porci dramatu. (15.03.2017)

Slabé tři za slušnou výpravu a triky. Ale jinak ve srovnání třeba s filmem Red Planet je to zdlouhavé, bez tahu na branku, užvaněné a nezajímavé. Red Planet je aspoň survival thriller, a v rámci něho funguje (i když jsem čekal něco jiného, třeba že budou zkoumat planetu). Když jsem vlastně i zde viděl, jak (mikro)meteority zničí kosmickou loď a posádka se nouzově zachraňuje, říkal jsem si, že v tom NASA musejí stavět rakety pěkní bulíci, když jim každou kosmickou loď jen tak bez problémů proděraví jakékoliv smetí, co letí kolem. To není dobrá reklama na rakety NASA. Taky jsem si říkal, že NASA je pověstná tím, že se buď všichni zachrání (Apollo 13), nebo zhebnou (raketoplán Challenger) - jen ve filmech se vždy jeden obětuje, aby se zachránili ostatní. Příběh Mise na Mars je v podstatě jednoduchá povídka, a myslím, že dnes už nejde o žádný spoiler, když prozradím, že jedna expedice na Marsu cosi objeví, a druhá, záchranná, tam nakonec plážovým krokem vejde, odhalí číslo 42, a každý jede domů. Mezitím hromada patosu, srdceryvné a slzopudné historky, loučení, shledání, nehody, záchrany na poslední chvíli, nezáchrany na poslední chvíli a další hromada patosu. Už jen úvodní barbecue na zadním dvorku, trvající deset minut, mi bylo z duše protivné, protože slouží jen k tomu, aby si postavy řekly to, co o sobě vědí desítky let, jen to teď musejí zopakovat divákovi. Když přihlédnu i k poslednímu filmu Marťan, docela se těším, až se ve vysokorozpočových studiích najde pár drobných na film, kde se všechno nepodělá, a kde se třeba chvilku bude ten Mars i zkoumat. Protože třeba dějově je takový céčkový snímek Dobyvatelé rudé planety (Crimson Force) zvratů plnější a zábavnější, pořád se tam něco děje. (15.02.2016)