Červená pustina

Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý. (02.06.2011)

Nezajímavé, zdlouhavé a o ničem. Zaplaťpánbůh, že Antonioni utnul svou pocitovou telenovelu už po tomto čtvrtém dílu, protože kvalita a symbolická výřečnost film od filmu uvadaly a další dvě hodiny ve společnosti podobně chladných, odosobněných a jednoduše divných postav bych už zkrátka neskousl ani za nic. Ještěže Monica Vitti i Richard Harris jsou natolik dobří herci, že se v té pseudomyšlenkové pustině dokázali nějakým zázrakem najít a alespoň na ně se dalo koukat... (01.12.2015)

První Antonioniho film, co je zajímavý (ne "jen" precizní jako doposud) i vizuálně. Barva tu na rozdíl od tolika jiných režisérů tvořících na přelomu technologií rozhodně svědčí. Krom toho mají postavy konečně pořádné (nějaké) motivace, neštěstí není sesláno z nebe, ale má své příčiny a svůj vývoj. Trochu mě mate sám Antonioni, který chtěl podle svých slov ukázat, že "i průmysl může být krásný", čehož nevím, jestli dosáhl, ale to je poslední problém. Nevadila mi ani absolutní doslovnost - viz poslední metafora s ptáčkem, aby pointu pochopil opravdu úplně každý. Proti tomu, že filmař chce být pochopen, nic nemám. Po Výkřiku a Zvětšeníně další silnější zářez. Jen škoda, že mu předcházely tři ne tak dobré "díly". (28.11.2012)

Najprv ponúkam i akési okienko bizarností, resp. »gurmánskych zaujímavostí«, a snáď následne potom i všetko ostatné, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, a mimochodom, bon appétit! : „To by ste neverili, čo niekde ľudia konzumujú. V Jordánsku jedia baraní tuk s medom. V Číne zase pre zmenu rozomletý roh z nosorožca. Tiež žraločie plutvy. Ja som skúsil materskú kašičku a funguje to. Čo je to? Mlieko včelej kráľovnej,” ak ma avšak aspoň dovtedy neprejde i chuť na kvalitné rozobratie príslušnej recenzie, čo tentoraz našťastie určite neplatí. • Vskutku, práve tento významný, taliansky a-u-t-o-r M. Antonioni, vo svojom vôbec 1. farebnom titule; sa teda akosi i obzvlášť zameral na istú protagonistku Giulianu [jej priezvisko som bohužiaľ ani zvlášť nepostrehol] v podaní už klasicky úplne nadštandardnej Monicy Vittiovej, ktorú dôkladne pozoroval, až by som normálne podotkol, že dokonca až rozpitvával, a to konkrétne v naprosto pomalých kompozíciách daného obrazu; nakoľko im predchádzala istá udalosť, ktorá zapríčinila najmä to, že daná protagonistka odvtedy [z]ostala asi až príliš úzkoprsou, ďalej vrátane i celkovej, citovej rozrušenosti z jej strany, a to ani celkovo nehovoriac o neustálom, vnútornom dunení; zrejme zrovna iba kvôli tomu, že sa stále pohybovala aj po mimoriadne «industrializovanom prostredí», čo taktiež jej momentálnemu, psychickému stavu asi ani nadmieru extra neprospievalo, a čo by v podstate mohol nakoniec zmeniť len akýsi »kľúčový príchod« Ing. Corradoa Zelllera v podaní írskeho herca Dicka Harrisa? Skrátka, potrebovala by si vyliečiť »jazvu na duši«, a je to ozaj možné, keď povedzme, že trebárs ustavične mávala melancholické nálady s predsaže i s predchádzajúcimi, vražednými sklonmi, čo vlastne nedokáže potlačiť ani jej právoplatný manžel Ugo, či rovnako aj malý synček Max so simulantským správaním sa, a tak by sa dalo túto situáciu zdôrazniť v tom zmysle, že pravdepodobne nemá dostatočnú podporu, o koho by sa mohla oprieť? • Recenzovaným titulom doslova sálala akási «melancholická atmosféra» so znečisteným ovzduším, a k tomu i s hlučnosťou v rámci celku, čo podobne neuľahčovalo psyché ani priamo zainteresovanému divákovi, ktorý sa cítil naozaj obdobným spôsobom, ako aj ústredná, ženská postava v podobe Giuliany. • Musím skonštatovať, že ukončenie „tetralógie citov,” Červenou pustatinou [s opätovnou reprízou], ma síce ani teraz nepresvedčilo o tom, aby som išiel s hodnotením až kamsi na maximum, no znovu si zachováva svoje dekórum, ktoré u mňa zostane nemenné. • V tejto veci bolo „najfascinujúcejšou vlastnosťou” postupné pozorovanie: syndrómu vyhorenia z priameho pohľadu hlavnej postavy, s čím Michelangelo, zachádzal až do neuveriteľnej krajnosti, na čo mu väčšinou vhodne poslúžila i farebná paleta tónov, s ktorými dokazoval kinematografické zázraky. (29.02.2024)

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)