Zatmění

Zatmění je o poznání slabší než Dobrodružství a mistrovská Noc, ale i tak si Antonioni stále drží pomyslnou kvalitu, zejména co se týče režie a kvalitního obsazení, přestože mi ve srovnání s Dobrodružstvím připadá výkon Monici Vittiové téměř nic nevyjadřující. O poznání lépe si vede Alain Delon coby mladou dravostí poháněný burzovní makléř. Jinak je vše při starém. Citová frustrace postav, bloudění životem, hledání zájmu, to vše už ale Mistr vyjádřil v dílech předchozích, jejichž je Zatmění důstojným, přesto bohužel nezáživným epilogem. Leč závěrečná strhující technická sekvence je skutečně mistrovským dovětkem, jenž představuje esenciální ztělesnění odosobnění napříč celou Antonioniho tvorbou. (12.10.2023)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále. (24.08.2012)

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)