Vicky Cristina Barcelona

Ještě teď jsem plnej toho příjemna, kterým mě film naplnil až po okraj mé pofidérní osobnosti. Pro samé nadšení z něj, nevím co pochválit dřív a tak začnou jedinou výtkou kterou k filmu mám. Občas mě totiž velmi vadil "vypravěč". Za poslechu jeho hlasu jsem například četl v titulcích "nesměle jí chytil za ruku" a přitom jsem se současně díval na záběr jak jí chytá nesměle za ruku, tak to jsem si už fakt připadal jak na srazu elitních dementů naší země. Žádné další výhrady však už k filmu nemám a tak na vědomost všem občanům České republiky dávám následující chvalozpěvy. Poprvé se mě stalo, že ve filmu, který se zabývá vztahem žen k mužům, mě byly sympatický úplně všechny hlavní ženské postavy. Fakt jsem nevěděl, kterou z těch tří holek mám radši jestli impulzivní, ale citově upřimnou Penelope nebo naivní, ale milounkou Scarlett Johansson a nebo inteligentní, ale nerozhodnou Rebeccu Hall. Opravdu tohle je holčíčí řáj. Všechny tři holky působily naprosto přirozeně, uvěřitelně, sympaticky a přitom tak rozdílně. Jako příjemný bonus beru fakt, že všechny tři herečky jsou navíc opravdu překrásný. Dialogy, hudba, záběry kamery na Barcelonskou architekuru, to všechno je prostě jedna velká filmařská perla vedle druhý. Jestli jste po skončení filmu nedostali chuť si jít koupit letenku do Bracelony, do uší pustit soundtrack z filmu a tajně nedoufáte, že v Barceloně potkáte bohémského Juana, krásné a současně okouzlující princezny Vicky, Cristinu a Mariu, tak pak mám chuť být šťastnej asi sám. Vicky Cristina Barcelona se asi dostala až příliš blízko k mému srdci, ale to mě vůbec nevadí. (30.10.2008)

Woody Allen ve své nové mozaice vypráví opět příběh o vztazích vystavěných z dobrých úmyslů ale držících pohromadě strachem ze samoty a stojících na základech tvořených ze lží. Jako již ve svých předešlých filmech se Allen snaží bourat stereotypní iluzi života cihlu po cihle a nutno podotknout, že opět na výbornou nebo alespoň na chvalitebnou. Každá z postav střídavě bojuje s rozumem a city. Napětím s nímž se tak těžce bojuje a poddání se vlastní touze nepřipadá v úvahu. Vicky Cristina Barcelona jakoby v hrubých obrysech parafrázovala Allenův předešlý snímek Match Point z nějž si vzal ty nejlepší ingredience a natočil tuhle zvláštně komedii s nádechem dramatu. Načrtnutý trojúhelník se střídavě proměňuje ve čtyřúhelník a naopak. Některé hrany se otupí zatímco jiné zůstanou. Pokud má být Vicky Cristina Barcelona tečkou za Allenovou tvorbou v Evropě je jí bezesporu velmi důstojnou. 8/10 (16.03.2009)

Léto, slunce, bezstarostnost, vášeň a jedna zatraceně záviděníhodná švédská trojka, to je Vicky Cristina Barcelona. Tápající postavy hledající samy sebe a konfrontace opačných archetypů jsou vystiženy přesvědčivě, a to jak díky scenáristické vyzrálosti Woodyho Allena, tak kvalitním hereckým výkonům. Spád a svěžest filmu jsou zajištěny vypravěčem, který potenciálně nudné, avšak pro příběh nepostradatelné, informace bleskurychle odříká a samotný film tak může zobrazovat jen to, co je skutečně zajímavé. Celkové vyžnění ale nakonec zůstává poněkud naivní a vlastně i povrchní. Z figurek rozestavěných na hluboké psychologické drama se vyklubala jen příjemně obyčejná partie. 7/10 (11.01.2009)

Allen je stále dobrý režisér, ale jako scenárista si opět podráží nohy. Tentokráte příběhem, jenž do puntíku přesně naplňuje škatulku velkého krásného nic, jež se neustále točí v kruhu a spěje k "pointě", jíž s trochou divácké praxe odhadnete ne po půl hodině, ale po půl minutě. A to je průšvih. Obzvláště když je většina postav až nechutně jedno (Scarlett, Bardem) či dvojrozměrná (Cruz) a jediná naděje v podobě Rebeccy Hall je po většinu času nepochopitelně zastrčená v pozadí. Přičtěte si k tomu i mdlou vedlejší linii s Patriciou Clarkson a Kevinem Dunnem, a vypadne vám čistě průměrný film, jenž sice místy pobaví, ale z hlavy se vykouří dřív než skončí závěrečné titulky. Ale pořád lepší než Sólokapr. To zase jo. (24.10.2008)

Ať už si o sobě myslíš, že máš sám sebe přečteného nastokrát zleva, zprava, seshora i odspodu, že máš ve svých touhách, stanoviscích a cílech jasno tak dokonale jako nikdo druhý, že tvé ideály a přesvědčení jsou ty nejpevnější a nejvytříbenější pylony jistoty držící klenbu životního chrámu, nebo je tomu právě naopak a patříš do skupiny lidí, kteří se nechávají unášet fluidním prostorem svobody na hony vzdálený od chátrajících přístavů zaplněných přízraky obyčejnosti, do té skupiny lidí, kteří jednají impulzivně po vzoru nepolapitelných snílků, děsíce se trvalých závazků a vychutnávajíce si žití plnými doušky hedonismu, Woody tě se svojí uvědomělou (a drze snobskou) autorskou bilancí provoněnou jihoevropským kouzlem "dolce far niente", zalitou krev burcujícími slunečnými paprsky a rozkolébanou uklidňujícím rytmem španělské kytary za kontrapunktu nočního klevetění cikád (i bez), přesvědčí, že jakékoliv charakterové škatulkování je absolutně zbytečné a zhovadilé, protože v životě není jistější nejistoty než hluboké nejistoty z jistoty a neukojitelného hledání ztraceného času - destruktivního i povznášejícího zároveň. Rej herecký, intelektuální i autoreflexivní. Na "milostné psaníčko", které koneckonců je a není pouze exhibicí krásných tváří ve stínu španělských památek, to není špatné, ne? :) (19.02.2009)