Veřejní nepřátelé

Time is luck. -> Jedna z ustrednych viet, ktora emocne pohanala vo vire vzajomneho vztahu dve postavy z Miami Vice dostava v Public Enemies este vyraznejsie miesto. Temporytmus filmu je takmer vyhradne totiz determinovany skrz subjektivne vnimanie plynuceho toku casu hlavnymi postavami. Vysledkom toho je putavy paradox -> mame tu pribeh, ktory nie je pevne zovrety, ale skor pripomina spoza oparu prchave prebleskovanie sekvencii spomienok viacerych zucastnenych. Zaroven je pribeh az asketicky strohy -> emocii je tu takmer minimum, hlavne postavy sa takmer po cely cas filmu minaju a davkovanie informacii je vzdy zastavene v momente, kedy dalsie povedane by uz bolo prikraslovanim (t.j. esencia nutneho pre identifiakciu v deji je naplnena vzdy, ovsem za tuto hranicu do krajiny cisteho popisu film takmer nezachadza). A hoc film sa svojim umiestnenim v casopristore obtiera aj o Hollywood a jeho fabrikovane sny, svojim stylom (dig. kamera) neponuka divakovi ziadne vizualne trademarky toho obdobia (ci uz napodobnenim stylu nakrucania danej doby, alebo naopak priblizovanim sa k vizualnemu stylu gangsteriek odohravajucich sa v danej dobe). Nonsalantna atmosfera mimoakcnych sekvencii je vylucne sprostredkovana vybornou hudbou. (07.07.2009)

Pokud natáčet "klasiku" dnes znamená řadit za sebe melodramaticky klišé na klišé, pak by se to dělat nemělo. Chybí tomu jak původní, tak i nově přidaná hodnota, nová kvalita, chytrý záměr, smysl, dobrý důvod něco takového z-novu natočit - a tím pádem je to horší než k ničemu, je to -minus všechny podstatné hodnoty. Zbytečně vyplácnutá slušná filmařina a pěkné herectví. *** Mann opět zabředá do svého věčného tématu (jak jsem psala už u Miami Vice): od filmu Heat, kde se mu podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posedlostí riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze do omrzení opakuje, a tím oslabuje své staré teze, předvádí je v nejrůznějších nových, byť třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, ale na slabších, méně originálních příbězích, takže působí vyčpěle. *** Ani nespočítám, kolikrát jsem při sledování obrátila oči vsloup. (21.01.2015)

Mann se trochu změnil a přesto zůstal stejný, své oblíbené zaměření na postavy a jejich vztahy malinko zrychlil, zakčnil, ale přesto jim zůstal věrný a celou skutečnou událost odvýprávěl jejich subjektivníma očima, proto se scénám nedostává prostoru (času) podle relevance, ale podle vnímání postav - zejména Dillingera. Snímek si však i přes svou stránku "fajn akční gangsterky", ve které divák sympatizuje s charismatickým a dokonale zahraným (!) záporákem, zachovává jistou komplexnost a díky vyšperkovanosti dobové výpravy i historickou výpověď. Další zajímavý protiklad se týká moderní, kinetické, digitální kamery v dobovém filmu - někdy to opravdu zvyšuje pocit autentičnosti, jindy trochu ruší, přeci jen akční scény už Mann natočil i trošku lépe (narážím na les)... Což mě přivádí k tomu, že i charaktery už Mann vykreslil lépe (Heat) a dokonce i atmosféru už Mann zinscenoval lépe (Collateral). 8/10 (21.08.2009)

„Nič si z toho nerob. Sú to ľudia a odniekiaľ pochádzajú. To je normálne. Všetci odniekiaľ pochádzame. To nie je dôležité. Dôležité je, kam ideme.“ – „A ty ideš kam?“ – „Tam, kam chcem.“ V podstate ROAD TO PERDITION – po technickej stránke špičkovo suchopárne spracovaná nuda s nesympatickým Baleom a matným Deppom. Akčné scény sú nakrútené dobre, ale je ich minimum. Dialógy sú fajn, ale málokedy strhnú. I jednotlivé scény (a že ich v zbytočne dvojhodinovom filme je!) sú fajn, ale v 120-minútovej dĺžke ma dostalo snáď len dojemné odnášanie na WC a Dillingerova návšteva policajnej stanice. Dve výborné scény, to je na dvojhodinový film za desiatky miliónov dolárov vskutku alarmujúci výsledok. Zdĺhavé, patetické, zjednodušujúce a pritom miestami zbytočne komplikované (množstvo postáv). (27.05.2011)

Není pochyb o tom, že Public Enemies je jeden z nejlepších filmů roku 2009. Režisér Michael Mann spojuje síly s rozmanitým a úžasným hereckým duem Johnny Deppem Christianem Balem. Vzniká tak další americký gangsterský film z 30. let minulého století. Je to vzrušující hra na kočku a myš, s tak poutavou a věrohodnou rivalitou, že vás to hned vtáhne do děje. Už v prvních minutách mi bylo jasné, že koukám na přelomový film. O poslední vlně zločinu bylo natočeno plno filmů před deseti lety - Heat, Fargo, Casino, Pulp Fiction a Goodfellas. Od té doby jsem čekal na více zfilmovaných kriminálních filmů, které budou srovnatelné se staršími tituly, ale nedosáhly takové úrovně, snad jedině American Gangster. Ostatně mohu zmínit Eastern Promises, Gangs of New York, Road to Perdition, Collateral a The Departed. To jsou "jen dobré" filmy. Public Enemies je první film mého názoru, který vystihl podstatu kriminálního dramatu odehrávající se v delším časovém pásmu. Dostaneme se bez vysvětlování přímo do děje (až na krátké úvodní titulky). Vstupujeme do světa, kde rychle poznáme postavy Dillingera, hezouna Nelsona, Franka Nittyho a další kriminální živly. Vždycky jsem miloval zobrazení charakterů pomocí znaků, které je spojují a tenhle film to opravdu má. Mnozí kritizují styl Michaela Manna a jeho oblibu točit v HD. Ale vemte si, že hodně umělců namalovalo ukřižování Krista mnoha způsoby. Takže Mann by měl mít právo, aby příběh vyprávěl pomocí svého "štětce". Já osobně jsem si to vychutnal, zejména automobilové honičky a přestřelky, které považuji za nejlepší co jsem za poslední dobu viděl. Michael Mann prostě s autama umí. Depp, Bale a Cotillard(ová) jsou všichni skvělí, stejně jako zbytek obsazení. Skvělá rovnováha humoru a dramata. Rozhodně stojí za to vidět v kině (Jen já měl bohužel tu smůlu, že nalevo ode mě někdo neustále smrkal, přede mnou seděl dvoumetrovej chlap s brýlemi na hlavě, ve kterých se odrážely titulky, vpravo každých deset minut svítil mobilem a za mnou rád kopal do sedačky až přestal a natáhl si nohy do uličky které byly skoro na úrovni mé hlavy. Ano! Ani novináři nemají úctu k ostatním divákům v sále.) Prostě pro mě zatím nejlepší film roku 2009. (01.07.2009)