Zločinec

„When your life is defined by a single action, it changes the concept of time..“ Černobílé vězeňské pasáže z American History X, roztěkanou kamerou a v barvě. Odstíny strachu, bezmoci, odhodlání a naděje, které když správně smícháte s atributy rodiny a loajality, máte šanci vyváznout. Tak to aspoň tvrdí mentor a shit-pushed-in protector Val Kilmer, který v tomto století moc lepších filmů nenatočil. Autenticita je možná diskutabilní, ale mám za to, že Waugh vzhledem ke svým zkušenostem věděl, o čem točí. Předlohou mu byla kalifornská státní věznice Corcoran, která kromě Charlesa Mansona má ve své historii i podobné „gladiátorské“ škraloupy. Konec je sice trochu přitažený za vlasy, ale pokud je členem Árijského bratrstva, nemusí mu to vadit.. (08.06.2018)

Parádní drama z novodobého vězeňského prostředí. Neočekával jsem, že to bude až tak dobré. Od vstupu Vala Kilmera(kterého jsem fakt nepoznal, myslel jsem, že je to Jeff:) - hrál uplně bezchybně - se film pořádně roztočí, zamotá ale tím spravným směrem. Buď se k nim přidáte nebo jste v tom sami! Bitky na dvoře jsou fakt dobré. Milé překvapení. (18.08.2008)

Scénář přitažený za vlasy k takovým filmům patří, ale tohle bylo už trochu moc. Snaha tvůrce vzbudit v divákovi všeliké emoční reakce se pak u mne naprosto míjí účinkem. A Perrineau je navíc se svou postavou a slušňáckým xichtíkem třídního premianta v roli sadistického bachaře-ranaře spíše komický. Na druhou stranu na nízkorozpočtový snímek to bylo vcelku ucházející. Chtěl jsem dát za tři, ovšem scéna s Porterovým mírně retardovaným synkem nesoucím v náručí tatínkovo prádlo zpátky domů k uslzené mamince mě hodně znechutila, na podobný slizký pathos jsem nadmíru alergický. Takže dvě a po použití šup do koše. Jo a musím popravdě přiznat, že až ze závěrečných titulků jsem zjistil, že v jedné z hlavních rolí účinkoval Val Kilmer, což mě nakonec aspoň trochu potěšilo, neboť mám podobná překvapení rád. (25.02.2013)

Slušný drama o tom, jak máte smůlu a vězení vás pošle do ještě větších sraček, téměř bez šance se z nich nějak vyhrabat. Respekt za přesvědčivý vychytání vězeňských poměrů a taky Valu Kilmerovi - fakt bych ho nepoznal, hraje zarostlýho zabáslýho fotráka a je o 200% drsnější než kdy jindy (shodou okolností jsem ho chvíli předtim viděl jako copatýho buzoše v HEAT...). (12.01.2011)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)