Duna

Denis sprintuje od události k události, aby se mu tam všechno vešlo a aby stihl "odvyprávět" to potřebné, a nějak se zapomněl věnovat těm slovy nepopsatelným věcem. Jednu hvězdu navíc ubírám za soundtrack, ze kterého jsem byla extrémně zklamaná. Už dlouho jsem si neříkala, že by snad bylo lepší, kdyby k filmu nehrálo nic, než taková série rušivých pazvuků. --- A víte co, ještě jsem nad tím trochu přemýšlela a rozhodla jsem se být o něco naštvanější. Někteří herci jsou opravdu špatní (hlavně Rebecca, z toho jsem vážně smutná) a jiní museli být na place tak dva dny, nic nemá svůj vývoj ani konec, o postavách nic nevíme a ani se nic nedozvíme, ale je čas je sledovat skoro real time, jak nečinně prosedí noc ve stanu. Nechápu.  A není to takový ten druh filmu, který by byl vyprázdněný naschvál. Nic se tam neodehraje navzdory tomu, jak moc se všichni snaží. I filmy, které mají naplánovaný větší příběh přes několik dílů, by měly mít svůj vlastní oblouk s koncem na konci. Takhle je to doslova pointless. --- A po nějaké době mám ještě potřebu dodat, že izolovaně od filmu soundtrack poslouchám a tam mi má co říct (hlavně Song of the Sisters, ke zbytku skladeb mám taky rozporuplný vztah), jen mi přijde extrémně nevhodný k nátuře této Duny (a zejména jistým konkrétním scénám). Některé pasáže mi přijdou hodně podobné tomu, co Hans napsal pro Dunkerk, jenže k Dunkerku ta hudba přilnula natolik, že by nešla bez zjizvení odstranit. Tady bych si přála jiného skladatele. (22.10.2021)

Komu se líbil režijní a estetický set-up Blade Runnera 2049, bude se u Duny radovat, neboť je ve vší své monstróznosti a technické opulenci ještě o kousek dál. Villeneuve umí být epický, pompézní, vznešený i okázalý, nikdy to však jako celek nesklouzává do přehnaného patosu či kýče. Audiovizuálně jeden z nejopojnějších filmů za poslední roky a dějově těžko hodnotit, možná bude lepší zatím čekat na part 2. Zimmer fantasticky funkční ve filmu, hůře poslouchatelný samostatně. (17.10.2021)

Ty přirovnání k novému Společenstvu prstenu nebo Matrixu podle mě moc nesedí, protože tohle je mnohem, mnohem, mnohem méně divácké, protože to chce být spíš obdivovaný skrze měřítko než prožívaný skrze postavy. To mi ale vlastně nevadilo, protože taková vize tady prostě nebyla minimálně od Zběsilé cesty - a po šedesáti marvelovkách a nových Star Wars, které se potřebují každou druhou sekundu shodit, dojímat se sami nad sebou nebo ironicky mrkat až do poslední řady, je fajn, když se nějaký blockbuster hystericky nebojí, že na chvilku ztratí pozornost (přerostlých) dětí a neleze publiku do prdele. (19.10.2021)

ZÁŽITEK. Stává se to jednou za pár let, že usednete v kině do sedačky, díky předloze tak nějak tušíte, co vás čeká, ale po pár minutách se všechny představy začnou bortit, protože všechno, co se na plátně děje, vás bezpodmínečně na 155 minut uhrane. Ani jedno políčko filmu nepřišlo nazmar, syntéza obrazu a zvuku na maximu, gigantické vesmírné koráby ohromují stejnou měrou, jako vás intimní příběh mladého mesiáše rozechvívá. Lidé, kteří tomu u Warnerů věřili, a přiklepli ten šílený rozpočet, jsou mí osobní hrdinové kapitalistického hazardu filmového byznysu. Jakákoliv objektivní kritika jde mimo mě. Spolu s Interstellarem stavím Dunu na piedestal nejlepších sci-fi 21. století. (11.01.2022)

Nebudu ani v nejmenším přehánět, když řeknu, že Duna je jedním z největších kino zážitků posledních let. Pokud nečekáte zběsilé sci-fi, které sází na vysokou kadenci akce a humoru, budete maximálně spokojeni. V opačném případě na Dunu raději ani nechoďte. Ten film je jiný a nestydí se za to. Návštěva kina jen umocňuje dokonalý audiovizuální zážitek, takže pokud můžete, běžte do kina. Stojí to za to. (21.10.2021)