Výkřik

Neznesiteľne sentimentálny, a k tomu azda i mimoriadne zablatený, či dokonca povedzme aj naprosto gýčovitý, taliansky titul, a to teda konkrétne od len ranného autora - Michelangela Antonioniho; s akýmsi ústredným predstaviteľom Steveom Cochranom, ktorý na mňa zvyčajne pôsobil, ako nejaké <herecké drevo,> čo ešte vskutku súčasne umocňoval i akýsi pocit naprostej beznádeje s titulným Výkrikom, ktorý sa predsa nakoniec na krátky okamih určite objaví, ale až v zaujímavo prevedenom finále, ktoré so mnou akosi silne zarezonovalo; A veľká škoda, že tomu tak nebolo aj tesne predtým, keď som s vysokými očakávaniami postupne sledoval určitý, resp. najmä kočovný spôsob života zo strany hlavnej postavy - Alda, ktorý sa na samý úvod najprv totižto dozvedá šokujúce informácie, ktoré totálne zamávajú s jeho doterajším spôsobom existencie, čo bol v podstate i ústredný leitmotív naprieč úplne celým dianím, smerujúcim kamsi AŽ ďaleko do neznáma...🤔 • Sprvoti som si veľmi sľuboval, že ma dané spracovanie hodne osloví, no pravý opak bol však pravdou, akoby to skrátka ani Michelangelov rukopis vôbec nebol, čo je značný 👎. • Ani tieto talianske fešandy to nijako extra zvlášť zase nespasili [Alida Valliová bola mimochodom oveľa atraktívnejšou vo Viscontiho Vášni]; naozaj strašne slabučký scenáristický kredit, ktorý voľaktorí asi zabudli plne dobiť! (22.05.2024)

Zánět horních cest dýchacích;bolest hlavy a nohou, slabá horečka, mírné deprese z nemožnosti řádně dýchat nosem. Jaký film si v tomto stavu vybrat. Rozhodně ne optimistický v jarních barvách, neštěstí jiných posiluje ve vlastním - ostatní parametry už není třeba uvádět, protože jsem si vybral dobře... Aldovi se zhroutil svět, dostal se do situace, kterou nechápe, do zajetí představ, kterým nerozumí. Neztratil jenom ženu, ale také ideál. Z usedlého člověka se stává tulák, který při každé zastávce ztrácí kus sama sebe. A to jediné, co ho drží v pohybu, je někde zasutá víra, že ještě není vše ztraceno, že se přece ještě rozední. (30.09.2015)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)