Chicagský tribunál

Film asi neni zamyslen jako dokumentarni. Tvurci si moc nedelali hlavu s historickou presnosti. Take to pusobi neusporadane. Z expozice filmu budete vědět, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové. ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe. Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Budovu soudu opouštíme díky flashbackům. Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily. Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje. Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami. Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit. Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie. Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců. Sorkinův film působí jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval. Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají. K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy. (06.11.2020) (méně) (více)