Chicagský tribunál

Nevím ani proč, ale místy mi to připomínalo tři roky staré drama Kathryn Bigelow Detroit. Stejně jako Chicagský tribunál tak nějak odráží současnou atmosféru ve Spojených státech. Zatímco ona se pohybovala v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž se umíralo, uznávaný vypravěč Aaron Sorkin v událostech roku 1968 v Chicagu, kdy se původně zamýšlený pokojný protest během demokratického sjezdu u příležitosti prezidentských voleb a díky několika událostem změnil v násilnou záležitost. O rok později soudní prokuratura rozjela proces s The Chicago Seven, tedy sedmičkou obžalovaných z podněcování ke vzpouře a dalších obvinění souvisejících s protivietnamskou válkou a protikulturními protesty. Proces trval řadu měsíců a jen podtrhnul období celospolečenských zaoceánských změn, kterým v šedesátých letech dominovalo zavraždění vůdce afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga (1968) či amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963). Flashbacky jsou tu za pouhé vysvětlivky, ze soudní síně tudíž moc nevycházíme, na což je občas náročné přistoupit. Každopádně obdivuju, že se projekt prokousal hollywoodským kolečkem a předložil události tak, jak zřejmě od začátku chtěl. A že to trvalo. Na látce se totiž v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů. Nevím, zda je Sorkin ten nejlepší učitel dějepisu, ale dialogové scény mnohdy ztrácejí dynamiku, uvítal bych energičtější pojetí, emoční zásah u mě neproběhl a myslím, že režisérovi jiné látky sedly víc. A teď asi mnohé naštvu, ale myslím, že podruhé si to pustí málokdo. PS: Mark Rylance vynikající. (26.10.2020)

Netuším, ako presne sa to všetko odohralo naozaj (nejakí wikipédioví výskumníci budú určite mudrovať o všetkých odchýlkach od skutočnosti, akoby v umení bolo prípustné iba dokonale dokumentárne stvárnenie histórie), ale je mi to dosť jedno. Toto je vynikajúci film, taká tá veľká, za srdce chytajúca, ale pritom nesentimentálna oscarovka a zatiaľ jednoznačne film roka (bez ohľadu na tohtoročné suchoty - keď si spomeniem dozadu pár rokov na držiteľov Oscara za naj film, tak toto je jednoznačne lepšie). Hlavnou hviezdou je, ako inak, Sorkinov brilantný scenár, ale Áron tentoraz drví aj ako režisér, dávno som nevidel niečo tak bravúrne štrukturované a vystavané - z úvodného odľahčeného nadhľadu, ktorý prekvapivo hýri vtipom, sa postupne vyvinie nervydrásajúca dráma. Postavy ani trochu čiernobiele, herci všetci zaradom skvelí. Netflix môže za rok nahádzať tony béčkového hnoja, ale týmto to všetko totálne prebil. (17.10.2020)

Záver je prepálený a scéna, jak sa ten chlapec postaví (ktorá je tam mimochodom dvakrát) je skrátka trapná, a podobné nezmysly dorazili Sorkinov predošlý film. Všetko ostatné je vršenie jedného diváckeho pôžitku na druhý. Šikovne si človeka omotať hneď uprostred úvodnej (!) prestrihovej scény a potom už len gradovať a striedať rôzne druhy emócií, postavené predovšetkým na satisfakcii a charakteroch. A tie charaktery! Ako píše ScarPoul, každá postava má vlastný - a to sú tam dobré dva tucty dôležitých postáv - každá má aspoň nejaké svoje malé čokoľvek. Ešte aj tí tajní policajti, ktorí sa zdržia na dve vety. Toto kedysi robil Spielberg, dnes to v Hollywoode nerobí nikto (Pokiaľ teda do Hollywoodu nerátame Tarantina. Rátame?). A okrem iného ten film krásne ukazuje rôzne úrovne herectva. Gordon-Levitt, Keaton a Langella sú na jednom, Cohen a Abdul-Mateen II. ešte vyššie a Rylance s Redmaynom hrajú súboj titánov. Rylance je boh. Ten človek jak keby ani nehral, jak keby sa ani nemusel stávať postavami a skrátka len pokračoval v žití. A Redmayne konečne hrá civilne normálneho týpka. Bez šaškární z Rowlingovej posledných recyklácií, bez fyzického hendikepu. A podáva svoj najlepší výkon. Možno je v klúčovom momente (flashback pri nácviku výsluchu) trošičku zle vedený, furt je to ale omnoho omnoho ďalej, než kam väčšina hollywoodskej špičky kedy dosiahne. “You killing it, Allen!” Ten film je presne, čo mám na kinematografii rád. (17.10.2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. ___ Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený stand up jedné z postav. ___ Upřímně řečeno, mnohem CHICAGSKÝ TRIBUNÁL mnohem více funguje právě jako kompozičně impozantní filmařská hra než jako síť postupně se propojujících životních i hodnotových perspektiv a politicko-filosofický film o demokracii, spravedlnosti a názorové pluralitě při sdílených principech, jimiž by rovněž chtěl být. (Za mistrovské dílo v obou těchto ohledech považuji LINCOLNA, podle mě nejlepší Spielbergův film od půlky devadesátých let. Jsem ale u nás dost možná jediný, kdo si to myslí.) ___ Vlastně by se dalo říct, že jistou významovou banálnost těch načrtnutých disputací či prezentovaných tezí "zachraňují" herci, kteří i na docela malém prostoru vytvoří silné figury (zejm. Keaton) - a i zprvu trochu nešikovné paralely díky nim nakonec zaklapnou (zejm. v přímé paralele Cohen vs. Redmayne a v nepřímé Rylance vs. Levitt). Oproti tomu obecně chválený Langella je sice typicky langellovsky démonický, ale v tom uměřeném pojetí působí už trochu jako - jistě, impozantní - karikatura, víceméně jako o něco méně růžová Umbridgeová v Potterovi. ___ Ačkoli tedy nakonec Sorkinův film hodnotím pěti hvězdičkami, protože ta konstrukce je strhující a mám pro Sorkinovy hry slabost, srovnání se Spielbergem či Fincherem mi přijdou dost neadekvátní. To je vidět hlavně na inscenování těch klíčových klimaktických scén (zejm. v hodině filmu), kde si namísto postupného budování prostorově, časově a kauzálně vrchlící akce dost pomáhá vypravěčským komentářem a vřazováním archivních záběrů. ___ Oproti tomu vypravěčsky elegantní je úvodní předávání si "slova" mezi liniemi jednotlivých postav. Činí tak pomocí dialogových háčků, kdy se nedokončené věty v jedné linii jako by dopovídávaly v první replice té bezprostředně následující... s určitým posunem důrazu a interpretačního rámce. Řečeno slovníkem časopisu Cahiers du Cinéma v 50. letech, pořád jde ze všeho nejvíc o (parádní) scenáristický film… který si scenárista i zrežíroval. Mohl se přitom spolehnout na herce, který odvádějí pozornost od relativně mechanické práce s inscenováním natolik suverénně, že z této spolupráce nakonec vzešel jeden z nejpozoruhodnějších snímků roku. (22.10.2020)

Já viděl film, který má v sobě mimořádně silný herecký výkony, Sacha, Eddie a Mark Rylance jsou opravdu vynikající, ale zároveň jsem viděl film, který v soudní síni ztrací dynamiku v dialogových scénách, to opravdu má kolegyně Dzeyna má pravdu, že tady Aaron nepředvedl uplné maximum svého talentu, který v něm jisto jistě je. (18.10.2020)