John Carter
John Carter: Medzi dvoma svetmi
Režie:
Andrew StantonKamera:
Dan MindelHudba:
Michael GiacchinoHrají:
Taylor Kitsch, Mark Strong, Willem Dafoe, Lynn Collins, Samantha Morton, Dominic West, Polly Walker, James Purefoy, Thomas Haden Church, Daryl Sabara (více)Obsahy(3)
John Carter je válkou unavený veterán občanské války a bývalý kapitán konfederační armády. Protlouká se životem a zkouší štěstí na Západě. Při jednom ze svých dobrodružství v arizonské poušti upadne v jeskyni do bezvědomí a probudí se v neznámém světě na planetě Barsoome, dnes známé pod jménem Mars. Planetou otřásá obrovský rasový konflikt mezi různými skupinami jejích obyvatel a Carter se nechtěně zaplete do tamní občanské války. Díky odlišné gravitaci Marsu získá mimořádné fyzické schopnosti. Začne pomáhat obyvatelům města Helia v boji proti nebezpečnému vůdci primitivního a bojovného kmene Tharkov. Seznámí se i s okouzlující princeznou Dejah Thora. Společnost bytostí obývající planetu je v důsledku války na prahu kolapsu a superhrdina John Carter zjišťuje, že přežití Barsoomu spočívá jen a jen v jeho rukou. (TV Nova)
(více)Videa (50)
Recenze (1 069)
Parádní oddechovka, která ctí výstavbu původních dobrodružných filmů z 50. a 60.let. Současný film se natolik soustřeďuje na obrázky, že v divokém klipovém střihu zapomíná na příběh. S Carterem se vrací romantika napínavých příběhů, hrdina, jenž si musí své místo obhájit, princezna, kterou je třeba vysvobodit, a padouch, jehož je třeba odrovnat. Netřeba hledat chyby a nedostatky (pravda, při záběrech americké krajiny Marsu jsem se kochal a modlil, aby se někde neobjevil zapomenutý turista či nedejbože autobus...), vždyť cíl je přeci jasný - Disney chce především bavit! Napětí, akce, souboje (občas si člověk vzpomněl na StarWars, třeba při honičce na létajících strojích, což beru jako plus), zdařilé triky, co více si přát. Snad mohl být příběh drsnější (Burroughs ho psal pro dospělé), ale to by pak nebyl pro celou rodinu (i když po pravdě, v kině to pro malé děti není). A největší plus pro mne - opráším v knihovně sérii s Carterem a znovu se ponořím do dalších dobrodružství... ()
Zhlédnuto v 3D kině a v originále. John Carter není špatný film, jenže přišel pozdě. Bohužel, i když to je Avatar, který vykrádá jisté pasáže z původního příběhu, je právě (paradoxně) on tím vítězem. Tento film bude asi vždy brán jen jako hodně slušný popkorňák, který měl na to, aby se z něj stalo mimořádné dílo, jenže nevyšlo to. Ať už je důvod jakýkoliv. Nicméně za mě musím říct, že jsem se v kině bavil a jediná opravdu slabá část byla (překvapivě) hudba. V místech, kde by film měla podržet a vyždímat ze scény ještě více emocí, mě nechala chladným. Nebyl to vyložený průser, ale bylo to dost průměrné - o to větší překvapení pro mě bylo, když jsem zjistil, že stejný člověk pracoval například na seriálu Lost či na filmu Up (za který dostal Oscara). Každý má holt slabou chvilku, škoda, že si ji Michael vybral zrovna u tohoto filmu. Vše ostatní mi krásně pasuje - ať už obsazení, překrásné scenérie či solidní příběh s krásným a poměrně nečekaným twistem na konci. Ode mě John Carter má krásných 80 %. P. S. A pro všechny, kteří se diví rozpočtu 250 miliónů $… přečtěte si pár zajímavostí (hlavně tu, že natáčení začalo v lednu 2010) a dejte si dvě a dvě dohromady. Už? Pokud ne, napovím - právě v té době právě Avatar bořil všechny možné i nemožné rekordy v tržbách, no a "pár moudrých hlav" ve studiu Disney napadlo, že když mají práva k příběhu, jež Avatar tak trochu vykrádá, proč to nezkusit, třeba to zabere a taky vydělají pár miliard… No a jak dneska víme, nezabralo to. ()
Pár slov o sex-appealu Taylora Kitsche, tragickém omylu Michaela Giacchina a jednom podivném déja vu. ____ 1, Čím se liší krásný chlap od ošklivého? Má se za to, že alfou a omegou přitažlivosti je hlavně zdravá a pěstěná pleť. Jinak řečeno, o sex-appealu chlapa nerozhoduje tvar obličeje, vystouplé lícní kosti a symetrický nosánek, nýbrž barva kůže. K Taylorovi Kitschovi se to bohužel ještě nedoneslo, protože je ve filmu bílý jako stěna. Jistě, jako veterán z americké občanské války a zlatokop se asi neměl kdy a kde opalovat, jenže vypadá jak bledule, nikoliv jako leader hodný své role. Všechny ty hordy animátorů a trikařů tak zapomněli na to nejdůležitější – nabronzovat Kitsche a dodat mu tím alespoň trochu na charismatu. Opálená kůže rovněž přidává pěkných pár let navíc, což by mu jako mladíčkovi (některý starší dámy by řekly „mladý maso“) jenom prospělo. ____ 2, Tragický omyl Michaela Giacchina spočívá podle mě v tom, že nerespektuje sluchové pole člověka, což je takový ten známý diagram udávající výšku a hlasitost hudby, kterou ještě vnímáme. Jak známo, největší oblast zabírá zvuk, o něco méně hudba, a úplně nejméně řeč. Dává logiku, že třeba sbíječka přehluší dialog dvou lidí, a ne obráceně. Konkrétně jde o to, že Giacchino skládá neuvěřitelně starosvětsky. Důrazem na živý orchestr a jeho nástrojové sekce (dřeva, žestě, smyčce…) evokuje ze všeho nejvíce epochu klasického Hollywoodu, kde se skládalo úplně tímtéž způsobem. Mají proto plnou pravdu ti, podle nichž pobýval Giacchino posledních padesát let v hudební hibernaci. V klasickém Hollywoodu, kde se s hudbou praly pouze dialogy, takový způsob skládání sice nebyl problém, jenže v post-klasickém Hollywoodu, který se datuje někdy od 70. let prvních blockbusterů, se s hudbou začaly prát vedle dialogů dost výrazně i zvuky. A ty hudba, jak dává poměrně jasně najevo diagram sluchového pole člověka, který říká v zásadě něco jako „zvuk > hudba > dialogy“, prostě nepřemůže. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že složité vyloženě epickou a masivní hudbu jako zde Giacchino. Vypadá to totiž zhruba stejně, jako kdyby vám někdo pustil něco od Mahlera a přitom vám strčil hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a mlátil do něj pokličkama. Ta hudba to tváří v tvář různým ruchům, skřekům a zvukům prostě neustojí, zvlášť tak vysoce intelektuální a romantická hudba Giacchina, která si vyžaduje spíš sluchátek, než aby se přetahovala s čímkoli dalším. A nevyplývá právě odsud, proč je nesmyslné obviňovat některé skladatele v čele se Zimmerem z líbivosti? Není ve skutečnosti tato líbivost podmínkou, nikoliv nějakou volbou, jak se prosadit v blockbusteru? Samozřejmě, míchačky zvuků, hudby a dialogů mohou leccos zachránit - vyzdvihnou dialog, stáhnou sílu hudby, v pauze mezi slovy mohou hudbu nepatrně zesílit, jinde vygradují hluk nebo zase zeslabí hercovo slovo do tichého šepotu -, jenže jak vám poví většina skladatelů, ten proces není jen o vzájemné spolupráci, ale i soutěživosti. Jak kdesi poznamenal Paul Haslinger, všichni se na začátku poplácávají po zádech a pak s vaší hudbou totálně zametou. ____ 3, Sice se ve spojitosti s Johnem Carterem často zmiňuje Avatar, ale ten film svou až nesmyslnou epičností připomíná spíš historické velkofilmy, potažmo hollywoodské křesťanské superfilmy jako Ben Hur, Spartakus, Král králů či Quo vadis. S Avatarem sice John Carter nějak vnějškově souvisí, jenže Avatar pojednával o biocentrickém uctívání přírody v duchu hlubinné ekologie, kdežto příběh John Cartera je mnohem konfliktnější (autor románu Burroughs fakticky předpověděl brutální rasovou segregaci nacismu) a hlavní postava připomíná spíš nějakého Boha než malou částečku, která by se rozpustila v širším celku. John Carter zkoumal to, co nás rozděluje, Avatar hledá něco, co by nás sbližovalo. Kuriózní je nicméně skutečnost, že Camernovovi ty postavy přesto fungují mnohem lépe než Stantonovi. Podle všeho je tedy celkem jedno, jestli vycházíte z neopohanství a panteizmu jako v Avatarovi, nebo stavíte na nějakých ryze nepřehlédnutelných individualitách. Podstatné je spíše to, jak dobrý scénárista jste. Ten rozdíl mezi přístupem Avatara a Johna Cartera je dán i hudbou: v Avatarovi nemají postavy své motivy, kdežto v Johnu Carterovi ano (Carterův motiv zazní poprvé při útěku z vězení v Get Carter, zatímco velmi smutný motiv princezny se ozve prvně v Thark Side of Barsoom poté, co se jí rozbije zařízení vysílající modrý paprsek; oba jsou dále variovány). Historie se nicméně podle všeho skutečně navrací a opakuje: tehdy v 50. a 60. letech za Kleopatry či Desatera přikázání Hollywood bojoval proti televizi, dneska bojuje proti smart-televizi, tehdy nasadil širokoúhlou Cineramu nebo Cinemascope, dneska prostorovou stereoskopii. () (méně) (více)
Když jsem před cca 25 až 400 lety četl v Ábíčku komiks o Johnu Carterovi, prošel jsem (naštěstí jen) duševní proměnou a pro dalších pár století se ze mě stal vášnivý fanda sci-fi (což poté ještě umocnila četba tvorby Julese Vernea, Raye Bradburyho a několika úžasných sovětských autorů). V té pohnuté socialistické době by mne ani ve snu nenapadlo, že někdy uvidím dokonale zrežírovanou revoluci (že prý "samet" či co), pád berlínské zdi (jen v TV, pochopitelně), Eiffelovku, moře, benátské gondoly, Barcelonu, vyrůstat své vlastní potomky a také komiks Dobrodružství Johna Cartera na filmovém plátně. Budiž, stalo se - vše. Vzhledem k faktu, že Američané už dokázali celuloidně zprznit mnoho skvělých literárních předloh, včetně řady komiksových, jsem k Johnovi přistupoval velmi, velmi obezřetně, nicméně Strach má velké oči. A těma velkýma očima jsem uviděl, že Edgar Rice Burroughs se v hrobě nemusí obracet, protože Andrew Stanton pojal jeho dílo se ctí (i když se předlohy nedržel tak úzkostlivě, jako princezna Dejah Thoris Johna v některých záběrech). Samozřejmě, scénáristé si určitě nedělali čáku na zisk Oscara, příběh je vystavěn jednoduše a přímočaře, ovšem i přes svou ukrutnou délku (skoro jako Harry Potter) mě film nenudil. Do jisté míry to způsobily i výborné triky, stejně jako elegantní oděv Lynn Collins(ové). Na maximum to nevidím, ale jinak jde o hodně milé překvapení (pro mě). Btw. Willem Dafoe po té plastické operaci, kdy mu přidali dvě ruce navíc vypadá fakt cool a drsňácky. Jen škoda té nezdravé barvy pleti a trochu pohublé postavy - mírně mi připomněl mne samého před třemi desítkami let. ()
John Carter byl super. Drsný je, že se v Hollywoodu pořád najde nějakej magor, kterýmu nevadí, když do filmu utopí čtvrt miliardy dolarů. Podstatný je, že natočí takovouhle perfektní fantasmagorii, která svým způsobem má hlavu, i patu. Jasný, je tam řada objektivně šílených hloupostí, ale v rámci takového fantasy se tomu dá odpustit. Dlouho jsem neviděl něco takového a neskutečně jsem si to užíval. Taky hlavně proto, že takové filmy mám hrozně rád, ale je jich šíleně málo. Herci byli super, zpracování naprosto perfektní. Co k tomu víc dodat? Snad jen fakt, že bych se rád dočkal pokračování, ale to je asi dost nepravděpodobný. ()
Galerie (168)
Zajímavosti (25)
- V sobotu 5. června 2010 objevil štáb během natáčení v poušti v Utahu ohromnou kost, která se následně ukázala být cenným prehistorickým objevem. S největší pravděpodobností se jednalo o stehenní nebo lopatkovou kost ještěra druhu sauropod. (Krouťák)
- Atmosféra Marsu má úplne iné zloženie a je podstatne redšia ako tá naša. John Carter (Taylor Kitsch) by sa tam okamžite udusil. (ČSFD)
- Neúspěch snímku (spolu s dalším "marťanským" propadákem Máma mezi Marťany, 2011) stál místo výkonného ředitele studia Disney Riche Rosse, který ve své funkci vydržel třicet měsíců. (Olík)
Související novinky
Disney má na kontě největší propadák loňského roku
Ačkoliv Disney stále platí za největší, nejsilnější a taky nejvýdělečnější studio na světě, zdaleka už neplatí, že jen sype hity a je prakticky neomylné ve všem, co dělá. Tyhle doby – pokud vůbec… (více)
Co chystá režisér Johna Cartera a WALL-E?
Scenárista a režisér Andrew Stanton (Hledá se Nemo, WALL-E) se po letech pauzy chystá vrátit za kameru svého nového celovečeráku. Stanton naposledy natočil animák Hledá se Dory pro Pixar, předtím měl… (více)
20 největších propadáků poslední dekády
S blížícím se koncem roku se pochopitelně pojí vznik různých žebříčků, rok 2019 je ale specifický ještě v tom, že spolu s ním zároveň končí i celá dekáda, a to ohlížení proto bude místy větší.… (více)
Marťan hledá lásku
Už na podzim nás čeká sci-fi Marťan Ridleyho Scotta (Vetřelec), jejímž hlavním hrdinou bude astronaut, který uvízne na Marsu. Po Johnu Carterovi půjde o další velkolepou výpravu na rudou planetu. No… (více)
Reklama