John Carter: Mezi dvěma světy

Takhle by vypadal Avatar, kdyby v něm bylo všechno špatně... Uondané, nezajímavé. Selhává to už od samého počátku - tomu světu se nedá věřit! Co teprve postavám v něm a co teprve tomu, co ty postavy dělají. (+ další selhání 3D formátu. Dává nám jen vyblitou šeď barev a minimální efekt. Scorsese nastavil laťku vysoko...) (06.03.2012)

Typická letná popcornová zábava, ktorá možno ako tak uspokojí v kine na veľkom plátne, ale v domácom prostredí jej slabé stránky neprehliadnete. Krátku westernovú časť som si užíval, rovnako aj Carterove prvé kroky na Marse a stretnutia so zástupcami strany zelených, klonovaných s Avatarom. S pribúdajucim časom sa mi to zdalo pridlhé a povrchné a nebyť pekných očí Lynn Collinsovej tak neviem neviem, či by mi tie moje nezaklapli. Divoké tempo bez zbytočného obkecávania, nikto si s vysvetľovaním neláme hlavu. Výsledkom je popcornová jednohubka, skôr pre tých mladších a nenáročných, na ktorú sa rýchlo zabudne. 60%. (10.07.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)

Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc. (07.03.2012)

Zhlédnuto v 3D kině a v originále. John Carter není špatný film, jenže přišel pozdě. Bohužel, i když to je Avatar, který vykrádá jisté pasáže z původního příběhu, je právě (paradoxně) on tím vítězem. Tento film bude asi vždy brán jen jako hodně slušný popkorňák, který měl na to, aby se z něj stalo mimořádné dílo, jenže nevyšlo to. Ať už je důvod jakýkoliv. Nicméně za mě musím říct, že jsem se v kině bavil a jediná opravdu slabá část byla (překvapivě) hudba. V místech, kde by film měla podržet a vyždímat ze scény ještě více emocí, mě nechala chladným. Nebyl to vyložený průser, ale bylo to dost průměrné - o to větší překvapení pro mě bylo, když jsem zjistil, že stejný člověk pracoval například na seriálu Lost či na filmu Up (za který dostal Oscara). Každý má holt slabou chvilku, škoda, že si ji Michael vybral zrovna u tohoto filmu. Vše ostatní mi krásně pasuje - ať už obsazení, překrásné scenérie či solidní příběh s krásným a poměrně nečekaným twistem na konci. Ode mě John Carter má krásných 80 %. P. S. A pro všechny, kteří se diví rozpočtu 250 miliónů $… přečtěte si pár zajímavostí (hlavně tu, že natáčení začalo v lednu 2010) a dejte si dvě a dvě dohromady. Už? Pokud ne, napovím - právě v té době právě Avatar bořil všechny možné i nemožné rekordy v tržbách, no a "pár moudrých hlav" ve studiu Disney napadlo, že když mají práva k příběhu, jež Avatar tak trochu vykrádá, proč to nezkusit, třeba to zabere a taky vydělají pár miliard… No a jak dneska víme, nezabralo to. (03.04.2012)