2012

Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem. (26.01.2010)

Poučné vyprávění o tom, jak se člověk přestal pomočovat... aneb půlhodinka trikově vypiplané destrukce a k tomu dvě hodiny připitomělých, slušně zahraných, ale hlavně hrozně hnusně lacině televizních keců okolo (Emmerich je další režisér, kterému digitální kamera nesluší). Poslední půlhodina je definitivně zbytečná. Doufám, že skutečný konec světa bude výrazně zábavnější, nudil jsem se víc než u Dne poté i 10000 př. n. l. (v jeho prospěch hraje hlavně rozumnější stopáž). Druhý Den nezávislosti v nedohlednu... (05.11.2009)

První dvě hodiny jsem si říkal, že plný počet tomu nenarvu jen za to, že americký prezident Roger Murtaugh při pohledu na valící se vlnu nezahlásil „I’m too old for this shit!“, tu třetí jsem přemýšlel nad tím, proč musel Emmerich k té svojí ‚bestofce‘ nacpat ještě i bonus, kvůli kterému budu mít problém to vydrat na tři. Ale spokojené pocity převážily. Společně s Kloserem si umí dělat prdel sami ze sebe, zahraniční politiky i žánrové neplechy, které vyvedli už nespočetně. Sice mi ten závěr (nejnudnější věc, co kdy tenhle nejameričtější němec natočil) bude ležet v žaludku dlouho, ty trikařské over the top orgie, fajn herci i vlastně celá ta nadsazená atmosféra, to na čtyřce udrží. Druhá projekce skrz DVD tomu ale nepřidá. (19.11.2009)

Měl bych se sice ultimativních hodnocení zdržet, ale 2012 považuji za nejlepší a nejzábavnější Emmerichův film od DNE NEZÁVISLOSTI, protože je obhájitelná jako dobrý objekt. Naivní divák nebude mít problém se s postavami ztotožnit, fandit jim a bát se o ně/spolu s nimi, ten poučený - kritický - zase nemá důvod se hlouposti filmu vysmívat, protože 2012 je nesmírně uvědomělý katastrofický velkofilm, jehož ústřední postavou je spisovatel kýčovitých katastrofických knih, který je obeznámen s pravidly žánru a svou obeznámenost využívá. Opodstatnitelné jsou i naivně optimistické scény lidské soudržnosti a sounáležitosti, protože za přesně takové je onen spisovatel kritizován, ale postavám filmu se zamlouvají. Navíc je příjemné, že se 2012 nebere vůbec vážně a je podvratná vůči ideologii žánrových souputníků, a tak je kapitalismus ukázán jako nedostačující politické zřízení, na rozdíl od toho socialistického (přitom nejde o komunismus). Přestože diváci přišli na přehlídku atrakcí, kterým nechybi záměrné odlehčení a jsou dostatečně over-the-top, jako celek se jedná o funkční podívanou se soudržným fikčním světem. (17.12.2009)

Chlapík, Rolande, jsi chlapík. Za svých padesát jsem užil Himaláj královské zábavy. Několik rodinných akčních scén atakuje i mistra velkolepé idiocie Michaela Baye, ale co je na tom nejlepší: Roland už se naučil tropit si prču sám ze sebe. Ať už je to angažování naježeného Cusacka, postava ruského oligarchy (jeho "it´s russian" aspiruje na zásek roku), nebo drobné vtípky se zvířátky. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že sleduji nadupanou parodii na Den poté. Samozřejmě, uvedeme-li to na pravou míru, 2012 je Rolandova typická destrukční exhibice, krásně vypointovaná v autorově bezelstném optimismu. 3 hodiny utečou jako voda, při prkenných konverzacích se nasytí skalní fanoušci emmerichovství v pevném skupenství, efekty napoví, že s vodou to pořád ještě není úplně ono a autentický digitál zase, že Roland chce jít s dobou. Jde, tak nějak po svém. Nerad to říkám, dříve jsem ho měl rád za to, že se mu můžu vysmívat, po jeho nejlepším hollywoodském počinu, kterým 2012 bezesporu je, už ho mám prostě a jenom rád. On je tak krásně a svojsky RYZÍ... substantivum doplňte dle názoru. (13.12.2009)