Lidice

Kluci německý si přijeli rozdělat ohníček, ale nějak se jim rozfajroval. Cynické? Ano. Ale stejně tak se autoři zachovali k takhle silnému tématu, z něhož se rozhodně dalo vytřískat mnohem víc. Sice je k vidění řemeslně výborně zvládnutý film, ale jen s minimem emocí. PS: na tom Arbeit Macht Frei asi něco opravdu bude, když to postavilo na nohy i lazara v podání výborné Zuzany Bydžovské. (28.10.2011)

Film pracuje se silnými motivy - vlastními, i těmi historicky podloženými. O to více zamrzí, že v celé své okázalosti nevyždímá téměř žádné emoce. Tvůrci mohli méně spoléhat na melodramatickou hudbu (která mi nepřišla zase tolik triviální, jak jsem dříve slyšel) a malebné záběry čehokoliv a v odpovídajících chvílích více přitlačit (samotný masakr je odbytý doslova za několik sekund, což k patřičnému efektu hrůznosti tak úplně nestačí). Proč tam hopsají bílí králíci - nevím. Zásadní předěl v osudu titulního hrdiny proběhne navzdory stopáži dosti rychle: děj ho jednoduše krátce po TÉ události vyžene z vězení přímo na místo činu, přičemž ten stihne akorát zabrblat něco tom, že nikdo nepíše a všichni na něj kašlou (vůbec bych se nedivil, kdyby se zahraniční divák divil, proč se Šíma rochní ve sněhu na poli a nepokračuje k troskám Lidic - jistě, detail, který dobře známe, avšak mám dojem, že ve filmu není o úplném srovnání Lidic se zemí ani zmínka). Největším kladem pro mě zůstávají fantastické herecké výkony Karla Rodena a Zuzany Bydžovské, kteří také účinkují v titulní a jediné silnější dějové linii. Vše ostatní zůstává v rámci hezky natočených šablon a kýčových momentek. (06.12.2011)

Lidice jsou velmi rozporuplným, nikoli však špatným filmem. Dotýkají se (alespoň pro české vlastence) velmi citlivého tématu a snaží se o co nejvěrnější přiblížení, vyvolání vlny emocí v divácích a poctu zdejším obyvatelům. Problémem je však samotné zpracování; nemyslím po formální stránce, ale po obsahové. Odvádění pozornosti do vězení směrem k (výbornému) Rodenovi působí po emoční stránce paradoxně kontraproduktivně, protože krade čas na sblížení diváka s obyvateli vesnice. Takhle si člověk sotva stačí vytvořit vztah k postavám Zuzany Bydžovské, Zuzany Fialové, Ondřeje Nováka a hned přijde na řadu pohroma. Když jsem se díval na popravy mužů, cítil jsem, že to se mnou sice emočně hnulo, ale hned se mi vybavil Vyšší princip a opravdový strach jeho hrdinů před popravou, v tomto filmu takřka nebyl, všichni si šli se sklopenou hlavou odevzdaně pro smrt bez nějakých větších citových projevů. Mnohem více na mě zapůsobil krátký záběr na plynování dětí, ty zoufale natahující se ruce se mi nejspíš zaryjí do paměti na hodně dlouho. Méně, ne však o moc, mě zamrazilo při určování dětí k převýchově dle nacistických norem, které tomu předcházelo. Atentát na Heydricha, zde hojně kritizovaný, bych možná přešel bez zmínky, nemít zkušenost se stejnojmenným filmem, kde byl zpracován opravdu důkladně, a proto jsem byl nechtěně nucen srovnávat, bohužel v neprospěch Lidic. Nejsilnější emoční moment pro mě ale přišel zhruba po hodině a půl, když postava Rodena dorazila vesnice, pokryté sněhem. Ty pocity byly opravdu silné a já už jen čekal na závěrečné titulky a nějakou kvalitní hudbu, která to ve mně ještě více rozdmýchá. O to větší bylo moje zklamání, že film ještě pokračuje a nic ve zlém, ale ta poslední půlhodina šla úplně mimo mě, nechápu ji a jsem z ní spíš naštvaný. Takže mám v sobě spoustu různých pocitů a váhám, zda se mi film více líbil nebo ne, ale když vidím tu zdejší až zbytečně přehnanou kritiku bez ocenění kladných stránek snímku a vezmu v potaz moje vlastenecké cítění a úctu k památce Lidic, nemůžu a ani nechci jít pod 4* (a to neustálé omílání údajného hraní si české kinematografie na celosvětovou se poslední dobou už nějak moc opakuje a unavuje mě, zase si vymyslete něco jiného, ano? ;-) ). (14.11.2011)

Když někdo pojme úmysl natočit drama o pohnutých osudech se zemí srovnaných Lidic, čekal bych ve výsledném tvaru cosi jako Schindlerův seznam, maximálně naléhavý a patosu se varující zcela mimořádný film, memento. Když je ten někdo ale Zdeněk Mahler, legendární, dnes však již trochu akademicky působící scénárista, a žena, scénáristka a režisérka Alice Nellis, která film před svou nemocí původně připravovala, dostaneme jen přesně to, co slibují filmové plakáty i úvodní titulky filmu, tedy LIDI CE - osud Lidic rastrem lidí, spíše civilní příběh lidí spjatých s touto historickou událostí, než snímek o bestiálním válečném zvěrstvu. A tak taky celý projekt funguje - s pietou, patosem, místy obchází osudy Lidic po pěšinkách osudů jednotlivců, místy milosrdně zamlčuje (třeba při mučení na Gestapu...), jindy raději jen soucitně naznačuje (ruce dětí v plynovém voze...). Nekonfrontační režie Petra Nikolaeva pak výše popsané jen podtrhává. Problém však tkví v tom, že danou tragédii ve filmu utvářejí spíše jen symboly a symbolické scény (seškrabávání malby z tabulek okenních skel nehty zoufalých matek, pes uvázaný na řetězu, tisknutí oznámení o popravě lidických mužů ve vězeňské tiskárně, velký celek zasněžené krajiny s miniaturní postavou člověka...), skutečný rozměr neštěstí ovšem pak trochu absentuje. Zásadně tu chybějí scény obsahující ryzí emoce. Něco drásavého, palčivého... Přesto jsou Lidice nadprůměrným filmem, který má své místo na slunci. LIDI CE jsou totiž okázalým didaktickým filmem, což není úplně málo. Na svého Stevena Spielberga ale skutečné Lidice ještě čekají... (27.11.2011)

Český pokus o hollywoodský velkofilm, ve kterém se vše snaží být tak efektní, až to na mě vyznívá naprosto opačným dojmem. Kamera se pokouší vypadat novátorsky a jedinečně, jenže k čemu to, když mě ty všemožné pohledy ze stropu místnosti vytrhávají z děje a já je místo sledování příběhu v mysli analyzuju. Nikolaevovi se zkrátka nepovedlo to, co takový Ridley Scott a další umí výborně: Nedokázal postavit film na velkém příběhu jednoho člověka tak, aby ho ostatní složky (vizuální provedení, hudba) jen dokonale doplňovaly. V Lidicích se odehrává paralelních příběhů tolik, že ani jeden nedostane adekvátní prostor, a ten, na kterého se děj zaměřuje nejvíce, ještě stojí naprosto mimo centrum dění. Neberte to ale tak, že jsou Lidice vyloženě špatný film, to rozhodně ne; jen by ona látka mohla pod vedením zkušenějších tvůrců dopadnout mnohem lépe. Poznámka na závěr: Co mělo znamenat to vyjmenování stovek španělských jmen v závěru filmu? Nemůžu si pomoct, ale celé to na mě působilo, jako kdyby někdo zadal jméno Lidice do vyhledávače na facebooku a opsal všechna jména, která mu to vyhodilo. Nehledě na to, že mezi zmíněnými jmény se Lidice objevovalo i jako příjmení, pochybuji, že by se desítky dvacetiletých Španělek a Latinoameričanek, jejichž země se do druhé světové války významně nezapojily, jmenovaly podle vesnice vypálené kdesi na českém území. To, co se stalo v Lidicích, je sice světově celkem známou událostí, bylo by ale zvláštní, kdyby památku této vesnice uctívaly pouze španělsky mluvící země. Tak trochu se zkrátka bojím, že většina rodičů vyjmenovaných dívek dala svým dcerám nějaké méně tradiční křestní jméno, které se v jejich zemi používá, a o vypálení Lidic nikdy neslyšela. (16.06.2011)