Božský

Trochu jsem váhala. Současný italský film mě rozhodně zajímá, leč v politice nejsem tak kovaná a mafiánské filmy rovněž nevyhledávám. Leč doporučení byla četná, jméno režiséra zvučné a já nakonec podlehla. A nelitovala jsem. Zorientovat se nebylo jednoduché, ale myslím si, že na film není nutné studovat dopodrobna italskou politickou scénu. I nepřipravený divák si dokáže film velice dobře užít, protože si neptřebuje lámat hlavu srovnáváním skutečnosti a může se kochat dokonalým vizuálem. Komu se podaří vypořádat se přehledně s tématem tak komplikovaným a ještě to učiní s lehkostí a smyslem pro humor, to je zdatný scénárista a režisér. Je možné zabývat se seriózně politikou a do ničeho se nenamočit? Mít rovná záda a čisté svědomí? (15.03.2015)

Nezvykle, přerývaně a nedořečeně vyprávěný životopis G. Andreottiho není příběhem jeho života, ale pokusem o portrét jeho charakteru. Což umožňuje takovou autorskou licenci, že není nutné řešit, jestli se všechno opravdu stalo tak jak snímek naznačuje. __________Divák nedostane lineární vyprávění, ale spíš množinu bodů, která se postupně skládá do obrazu s podobiznou politického manipulátora, který nechtěl získat moc kvůli výhodám, ale chtěl moc pro ni samu. _____ Abstraktnímu cíli odpovídá i abstraktní charakter hrdiny, o jehož motivaci a pocitech se nedozvíme nic. Jakoby žádné neměl a právě proto tolik bažil po politickém vlivu, protože ten jediný ho zviditelňoval. Jinak by skončil jako pro všechny neviditelný, opomíjený muž bez vlastností.______ Snímek baví až mrazivým humorem (nebo cynismem, chcete-li), chytrými dialogy, výbornou kamerou a inteligentní režií. ______ Pro neitalského diváka je ale složité zorientovat se mezi množstvím postav. I když tenhle snímek nechce vyučovat italskou historii, ale spíš zprostředkovat pocit z oné doby, přece jen bych uvítala trochu větší zviditelnění aspoň několika hlavních Andreottiho protihráčů (prostě proto, abych se v nich vyznala). ______ Při závěrečných titulcích mne zamrazilo z toho, že v tomhle případě nepůsobil zlo nějaký démonický psychopat jako Hitler nebo Stalin, ale přičinlivý úředník bez jediné vize, zato s archivem kompromitujících materiálů. P. S. Jestlipak si tenhle film pustil?/28. 6. 12./ (28.06.2012)

Styl je naprosto úžasný, ohromující a dokonalý. Už jsem toho už viděl hodně, ovšem vizuální stránku s tolika kamerovými nápady, to ještě ne. Hudba je taktéž výtečná. Nyní se ovšem dostávám k jádru onoho problému a tím je naprostá nepochopitelnost příběhu. Kdo není odborníkem na italskou politiku, nemá šanci ty desítky jmen vstřebat. Opravdu hodně scén jsem nepochopil a glosoval je tichým "co to má...?!". Jediné co mi tedy zbývalo, bylo kochat se kamerou, hudbou a výtečným Servillem. Až Sorrentino natočí tímhle stylem něco "normálního", tak mu filmový svět bude ležet u nohou. (20.04.2010)

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (04.05.2009)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)