Noc

Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3* (09.03.2022)

Verši Vítězslava Nezvala: "Ach to jsi ty má nevěrná a bezútěšná noci / balzamovaná milenko jež voníš po ovoci / krvavá můro červánku stíne jejž zabil skok / zdechlino v svitu měsíce drásající svůj bok / tvé hašišové bradavky ční do prorockých vizí / tvůj hles je rozbit ozvěnou jež vzdouvá se a mizí / ty loutno smrti třpytící se v parném orchestru / tebe mi daly sudičky v kolébce za sestru". (17.03.2015)

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. (16.02.2024)

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. (15.11.2012)