Daleko od hlučícího davu

Verzi z roku 1967 jsem viděl před dvaceti lety, a tak těžko už můžu porovnat - tehdy mne zaujala. Možná byla víc scénická, víc zamlžená a osudová, asi i rozložení témat, času a zaměření na jednotlivé postavy (a tři osudové muže) bylo jiné. Nevím, snad jen současný casting se snažil být - soudě podle fotografií - co nejpodobnější verzi ze 60. let. Zde, u nové verze, jsem byl vděčný, že scén s vojákem je minimální potřebné množství, protože mi překvapivě přijde, že jsou největší slabinou příběhu. I když, je otázka, jak se na základní premisu díváme. Pokud jako na příběh tvrdohlavé ženy, která neví, co chce, pak jí jistě podobný osud mnohý přeje. Také se dá na příběh dívat jako na červenou knihovnu, kdy jednotlivé složitosti přináší osud a je potřeba se jimi nějak rozumně postavit. Nebo jako na vesnické drama. Každá ta část ale funguje, dobře se na to dívá, motivace postav jsou věrohodné, píseň o tymiánu skvělá, a až na pár nudnějších pasáží jsem si film užil. (16.05.2018)

Je to fakt moc pěkně natočený, ale je to blbost. Já osobně si myslím, že k tématu lásky by se měl vyjadřovat jen William Shakespeare a možná ještě Rosamunde Pilcher, ti umějí vykreslit romantickou linku par excellence. Thomas Hardy to nevychytal hlavně, co se hlavní hrdinky týče. Batsheba má působit emancipovaně, ale většinu času mě svým jednáním nutila tlouct hlavou o futra. Hned v začátcích filmu ji o ruku požádá sympatický ovčák a ona si mu klidně řekne ne, přitom jsme to mohli mít za deset minut čistýho času sfouknutý a já se mohla jít věnovat nějaké bohulibé činnosti – například výrobě krepových růží, ale to ona ne, musí se tam další hodinu čtyřicet rozhodovat mezi léty sešlým boháčem, kníratým oficírem a sexy mlčenlivým ovčákem. To Rosamunde protkne dějovou linku alespoň zákeřnou chorobou nebo návratem proradného bratra z ciziny, co se pak snaží podvodem získat všechen majetek, aby s ním následně dost neuvážlivě naložil. V tomhle případě ale jen čekáme, komu nakonec padne Batsheba do náruče (přitom nám láskou zkušeným je to hnedle jasný, žejo). (16.11.2015)

Absolutní nepochopení Hardyho, udělat western a reklamovou romantiku ze sociální naturalismu, podpořený sladkobolnou zaměnitelnou a neautentickou hudbou - holt další generace maminkovského kina, že. Nehledě na to, že Hardyův námět pracuje i se symbolikou postav odkazujících k biblickým předlohám. Další problém vidím v redukcionismu sociálního prostředí, z něhož fakticky zbylo jen pár vytržených postav (které mají být ještě navíc vlastně všechny sympatické, aby nikdo nebyl naštván). (10.07.2015)

Místo: Angiie, on: majitel stáda ovcí, ona: emancipovaná nemajetná žena. Situace: on ji žádá o úd, ona se zdráhá, on doufá. Střih. Ona dědí, on zatím přichází o stádo. A pak se sešikovaly všechny autorky červených knihoven do jednoho hejna a zplodily rozvášněnou soap operu plnou cukrkandlu a absolutně předvídatelných situací. Během téměř dvou hodin ho ona párkrát chce, párkrát nechce, on ji stále chce, ale nemá ty ovce, což je evidentně překážkou milostných pletek. Občas jejich vztah naruší stárnoucí seladon odvedle. Ale nemějte strach, milé děti, vše dobře dopadne a spolu odejdou do sluncem zalité krajiny. Děsivé! (03.02.2021)

Film stejný jako jeho hlavní hrdinka, zároveň feminní i feministický (čímž netvrdím, že jedno vylučuje druhé). Přitom film v dobrém slova smyslu klasický. Poctivě udělané kostýmnní velkofilmy z éry klasického Hollywoodu, k nimž Vinterberg odkazuje v rozhovorech, nepřipomínají jenom soundtrack a velké celky krajiny hrající všemi barvami, ale i přímočará výstavba příběhu nebo časté užívání zatmívaček. Vinterberg a Nicholls předlohu zbytečně nemodernizují, pouze zdůrazněním některých povahových rysů protagonistky a drobnými úpravami dialogů vyzdvihují to, co v ní bylo moderní už v době vydání (silná a nezávislá ženská postava). Díky vyjmutí postav ze širšího kontextu viktoriánské společnosti a potlačení třídního aspektu je film nadčasový a jasně zacílený. Sevřené vyprávění, dynamizované od začátku tím, jak se k sobě mají/nemají Oak a Bathsheba (namísto kladení otázky, který z nápadníků bude tím pravým), nedává oproti Schlesingerově verzi skoro vůbec znát, že Hardyho předloha vycházela na pokračování. Snaha o udržení svižného tempa (s dobře rozvrženými dějovými zvraty a uváděním nových postav) a zachování maximální semknutosti, která film zachraňuje také před sentimentalitou, akorát chvílemi vede ke zkratkovitosti (natočeného materiálu bylo původně podstatně víc a muselo se hodně stříhat). Zřejmě na začátku a na konci není dost zřetelné, že mezi událostmi uběhlo mnohem více času než pár hodin, což trochu snižuje věrohodnost rozhodnutí, která postavy činí. Zásluhou herců, především Carey Mulligan, jejíž Bathsheba je velmi současná a velmí sympatická i tím, jak je nad věcí (a filmu tak nechybí ani jemný humor), ale autenticita nikdy neklesne pod přijatelnou úroveň. Její míra je ve skutečnosti po celou dobu mnohem vyšší než v nejedné moderní romantické komedii, která se melodramatickým konvencím navenek vysmívá. Vinterberg konvence naopak respektuje, aniž by kvůli nim slevil ze svých dosavadních nároků na pravdivost. Jestliže Schlesingerovo zpracování bylo pouze velkolepé, toto je navíc uvěřitelné. Více zde. 80% (26.06.2015)