Jezero smrti

Wot da fak? Haranti mají supermanské schopnosti, nadlidskou sílu, stopují líp než Vinnetou a na youtubu je followuje pravděpodobně tak deset milionů lidí. Megadlouhá expozice nám toho řekne mnoho nepodstatného o páru a vůbec nic o situaci, která má nastat. Horor to není. Uvěřitelné (realistické) to není. Stylizované (nadsazené) to taky není. Je to popelnice po dně zaplněná nějakým hnusem a smrdí. A přitom to má potenciál. Víc učesat, nejet po víc kolejích současně, nesnažit se dělat zároveň zábavu pro masy a výpověď o masách. Z morálních a osobních hledisek ovšem nemůžu jinak než úplně zavrhnout. - Po roce už se svým původním komentářem úplně ve všem nesouhlasím, ale pořád to ještě neumím správně pojmenovat. Nový pocit je, že mě srdce bolí, jaké to musí být utrpení narodit se slabým mužem. Ale moje druhá polovina zase říká, že když si to muž uvědomí, musí začít posilovat a ne zůstat na místě. (09.03.2012)

Hororům jsou občas vytýkány klišé a stereotypy, přestože jsou to právě ony, které posilují nevyhnutelnost událostí tím, že z pravidel a očekávání ani na moment nevybočí. Co se v jiných žánrech stává tisíckrát omletým schématem, je v hororu osudovostí. Tomu odpovídá koncept identifikace s postavami pozměňovaný v průběhu filmu – divák začíná jako klaďas (páreček), ale ve druhé půli se mění v ty, kdo mučí a ubližují, protože svým voyeuristickým zájmem prodlužuje utrpení obětí a film to o něm moc dobře ví. Leckdo u konce jistě zatouží vrátit se do pozice párečku a pomoct jim seřezat záporáky, jenže je pozdě. Musí to vytrpět s nimi. Něco jako když se vám přetrhne lano při bungee jumpingu. ____ Proč mám opět ten důvěrně známý pocit, že zatímco většina filmů nám bezostyšně lže a operuje s nereálnými hrdiny, jedině horory odpovídají skutečnosti. Zvláště pak současná oblíbená módní vlna anti-frankensteinovského hyperrealismu výhradně lidských monster. Ono je to velice ošidné, protože štáb se při natáčení nepochybně bavil – jako se to ostatně děje při každém natáčení, pokud tedy nerežíruje Kubrick, který dělal jeden záběr na 70krát –, ovšem nejzazší hmatatelné síle fikce to v dopadu kupodivu nikterak nebrání. Proto jsou horory herecky nejméně náročný žánr – protože odpovídají životu a herci nemusejí číst vykonstruovaný scénář a přebírat rejstřík akčních, melodramatických nebo oduševnělých hrdinů. Stačí jim sáhnout do podvědomí, do oblasti, kde mají nahrány odpradávna zafixovaný darwinistický kódy. ____ Ten film jistě potěší feministky, protože zjevně umísťuje středobod vyprávění do ženy. Chlap je zde slaboch a pouhý strůjce mučení – jak v rovině neschopnosti hrdinku chránit (přitom Michael Fassbender hrál ve 300), tak v rovině hlavních záporáků. ____ Zjevná je paralela s filmem This Is England. Jeden ze záporáků v něm dokonce hrál (Thomas Turgoose) a pouze se přesunul z role skinheada do role hixploitationera, burana mučícího bezbranné měšťáky. Vtip je v tom, že do obou rolí dorostl nikoliv vlastní vinou – tím, čím je, se stal díky špatnému sociálnímu zázemí, jinými slovy, když je fotr hajzl, je hajzl i dítě. Ostatně, jistě ne náhodou je hlavní hrdinka vychovatelkou dětí ve školce a nesporně i budoucí matkou. Celý film tudíž tematizuje koloběh dítě-puberťák-rodič a ptá se po bodu, kde se tento koloběh zvrtne a začne produkovat násilníky. (24.11.2008)

Chudák Michael Fassbender udělá osudovou chybu a vezme manželku doktora Watsona na výlet k jezeru. K jezeru v Británii. K jezeru v Británii, kde si hrajou mladí výrostci. Přes pár podivností v chování postav (i když přiznejme si to, lidi jsou v podstatě pitomci a logicky se nechovají, když jsou emoce included) a v situacích, jde o vynikající ukázku toho jak se věci můžou kurevsky ("pozor na jazyk") zvrtnout. Brutalitou se tu rozhodně nešetří a konec je hodně silné kafe. Bezmoc... ztráta morálky, svědomí, pravidel. Američani se se svými rádoby surival horory a thrillery můžou jít zahrabat do popelnice. (25.12.2011)

Šokující žaloba chování dospívajících a lhostejnost jejich rodičů. Snímek debutujícího Brita Jamese Watkinse nedává divákovi pranic zadarmo. Prodlužuje utrpení obětí a na nějaké ohlédnutí či lepší rozhodnutí není čas – je třeba to s hlavní dvojicí protrpět až do závěrečných titulků. Totální bezmoc a beznaděj dvakrát podtrhuje neskutečná finální pointa. Eden Lake je ukázkovým příkladem vývoje dnešní společnosti, ve které mladí lidé prakticky neodlišují virtuální a skutečný svět – reprodukce vlastních negativních zážitků z dětství, vliv televize, internetu, extrémně násilných počítačových her (téměř každý třetí patnáctiletý školák stráví nejméně tři hodiny denně právě hraním počítačových her – březen 2009) a pak jsou z toho masakry ve školách jako již nedílná součást dnešního dění. Ale k ději... Sympatický mladý pár si vyrazí na víkendový výlet k jezeru, kde vedle utajených zásnub půjde doslova o holý život. Skupinka nevychovaných smradů nejen, že nereaguje na „přátelské“ domluvy, nýbrž svým budoucím chováním nahlodává doposud tabuizované otázky!! O přehnanosti bych rozhodně nemluvil, i když netvrdím, že se to děje den co den. Nicméně pár zádrhelů se tu najde (i sebevětší strašpytel by jen tak nesledoval bodající „rituál“ svého milého, ale vzal by cokoliv do ruky a začal by se bít hlava nehlava). Klasické kulisy nekonečného lesa tu fungují (kamera tu pracuje lépe než rovněž „zalesněné“, španělské Chvění), herecké výkony – zejména dle mého brzy velmi vyhledávané Kelly Reilly – směle nakukují do slušné nadprůměru. Sociologicky nekompromisní thriller, který filmařsky nikterak neoslní, ale tématem je doslova alarmující. Nebojte se podívat pravdě do očí. Nebojím se ocejchovat coby žánrovou událost roku 2008!! (03.04.2009)

Nekorektní buransko-teenagerský exploitation z británie se veze na nové francouzské krvané vlně, zároveň je však vystaven na Boormanových survival základech. Romantické večery u jezera, dny plné potápění v křišťálově čisté vodě a k tomu jako bonus tlupa spratků na kolech a jejich zlý pes. Proč ne. Zvlášť, když se od poloviny děj nabere obrátky, o kterých se mi na začátku ani nesnilo. (08.11.2008)