Muži, kteří nenávidí ženy

Valná většina rozladění v komentářích je způsobena obvyklým porovnáváním s knižní předlohou a končí stejně obvyklou lamentací nad tím, že ve filmu (logicky) schází či nemají prostor některé postavy, motivy či prvky. Tenhle problém mě minul, protože od narození dětí času dramaticky ubylo a ten, který zbývá, věnuji filmovému světu. Takže knižní bestsellery typu Milénia se ke mně pravidelně dostávají až prostřednictvím filmové verze. Muži, kteří nenávidí ženy se s lehkou nadsázkou dají označit za evropskou variantu temných thrillerů typu Mlčení jehňátek. Pátrání po dávno ztracené dívce z bohaté podnikatelské rodiny se postupně mění v honbu za běsy minulosti a ústí v odhalení pachatelů dlouhé série brutálních vražd mladých žen. Od rutinních hollywoodských blocbusterů se liší pomalejším tempem, určitou uměřeností (umím si opravdu představit nepoměrně akčnější, krvavější a celkově efektnější verzi téhož). Švédský snímek se řekl bych až záměrně vyhýbá velkým jménům a známým tvářím, které by i evropská kinematografie bez problémů dokázala poskytnout. Neokoukaní herci přitom hrají jako z partesu a bodují spolu s výbornou kamerou, která spolu se skvělým zneklidňujícím soundrackem vytváří pochmurnou atmosféru světa, kde můžete od kohokoliv čekat spíš ránu ze zálohy než vstřícnost a přátelství. Svou nikoliv bezvýznamnou roli hraje díky vé tvrdosti i švédština - je lepší dát přednost otitulkovanému originálu. Základem úspěchu snímku je ale propracovaný kvalitní scénář a především postavy, kde kontrastní dvojici tvoří tvrdohlavý, nicméně splehlivý a v osobním životě konzervativní investigativní novinář Blomkvist. Jeho akčnějšním a drnějším protipólem je pak punková hackerka Lisbeth, která s oblibou pátrá po zločinech, co sama nespáchala. Její charakter se stále pohybuje na hraně ať už činy nebo schopnostmi a jde o postavu, která jakoby pronikla do příběhu ze stránek komiksu. Díky svérázné otcově "výchově" a sexuálním lekcím od svého dohližitele nemá důvěru k mužům a experimentuje s lesbickými vztahy. Islanďanka Noomi Rapace jí sice zahrála přesvědčivě a dala jí zajímavou a přitažlivou podobu, jenže Lisbeth je už ze své podstaty natolik "cool", že mám s jejím přijetím určité problémy a kdyby se tady jen trochu víc tlačilo na pilu, ztratila by se úplně její uvěřitelnost. Film se díky své profesionalitě dá považovat za kvalitní výzvu současné americké dominanci v komerční oblasti. Nejde o žádný výlučný a odtažitý art, ale chytrý, napínavý midkult pro širokou obec filmových diváků. Celkový dojem: 80 %. (20.07.2010)

„Běžně své výzkumníky zákazníkům nepředstavujeme. Ale tvůj klient je něco jiného, tak uděláme výjimku.“ - „Cením si toho.“ - „Ale musím tě varovat. Lisbeth je hodně zvláštní.“ - „Jak zvláštní?“ - „Nepodceňuj ji, je nejlepší.“ Ale jak moc je Lisbeth dobrá, se teprve ukáže…Předesílám, že knižní předlohu jsem (jako již obvykle) nečetl, tudíž nemám srovnání. Muži, kteří nenávidí ženy jsou pro mě prototypem severské kriminálky prakticky se vším, co od ní člověk očekává. Rozdělení hlavního páru, z nich si každý zpočátku řeší své věci, a jejich následné spojení výborně funguje a film to oživí. Což divák ocení tím spíš, že ho čeká velmi pomalé tempo vyprávění. To ale dává prostor opravdu pečlivému přístupu a postupnému odhalování informací, které tím dostávají na autenticitě. Zároveň však filmu nechybí zvraty i chvíle napětí. Stejně jako sice velmi chladná, zároveň však také působivá atmosféra na pozadí vyšetřování temné minulosti jedné prominentní rodiny. Za slabší považuju asi jen trochu podivné motivace chování Lisbeth. Dávám silné 4*. (02.11.2010)

Severní vítr je krutý, snů továrno počítej s tím, teď vládnou tři korunky žlutý, pak Fincher snad slávu navrá-tí.. I když můžete spát, atmosféra jak z Insomnie, po krůčcích budované napětí kolem košatého rodinného stromu Vangerů, tajemná postava dívky s dračím tetováním (scéna s prokurátorem "Lizbeth Strikes Back" úchvatná) a kapka toho vyšetřovacího mysteriózna. Skandinávský drsný styl můžu, ovšem kvůli poslední půlhodině (tradiční klišé s vrahem vysvětlujícím své pohnutky, následná Pošta pro Tebe a konec z Kajmanů, kterým už režisér pošilhává na západ přes Atlantik) nemohu dát hotelu Millenium plný počet hvězd, což ovšem neznamená, že se v něm za pár měsíců nebudu chtít zase ubytovat. A pak potřetí.. (26.07.2010)

napinave, drsne, atmosfericke, sexy... Rozhodla som sa, ze to zoberiem z druheho konca, presne ako to aj robievam... Najprv filmy, potom predlohy... Obsadenie Lisbeth Noomi je trefa do cierneho, co sa vsak po precitani predlohy samozrejme moze zmenit... S Mikaelom uz tak spokojna nie som, ale no dobre, moze byt, uvidime, co bude dalej. Kazdopadne som dve a pol hodiny sedela na riti ako prikovana, a to sa mi nestava casto. PS: Keby sa davali hviezdicky za tetovania, dala by som 10 :D (23.07.2010)

Neubráním se srovnání s Fincherovou verzí. Svět Millennia v přepisu Opleva je méně okázalejší, ale až překvapivě je natolik vynalézavý, že americké verzi mnohokrát nezbylo, než některé scény doslova ocitovat společně s typovým castingem (ať už záměrně nebo ne). V této verzi je poněkud logičtější provázání Blomkvista s případem Harriet, je zde prezentován mnohem přehledněji rodinný strom Vangerů, ale sám Blomkvist je méně charismatický a jeho vztah se ženou jako by ani neexistoval. Lisbeth Salander je mnohem více dospělejší, celkově zralejší a není to taková hračička. Této podobě Lisbeth více odpovídá její nový kurátor, který je v mnohém nechutnější a nebezpečnější. V Blomkvistově linii chybí roztomilý vztah s kočkou v chatce na ostrově Hedestad a Lisbeth nám nedopřeje příliš ze svého lesbického románku na jednu noc. Švédští Švédové zkrátka nejsou tak éteričtí jako ti Američtí, což se nejvíce podepisuje na postavě Martina (sic Stellan je Švéd). Zásadní změnou je vodítko k biblickým odkazům. Způsob, jakým dojde ke sblížení mezi Lisbeth a Blomkvistem je odlišný jen v delikátních detailech, což je příjemné. Nicméně setkání s rodinou Vangerů v nemocnici, které je u Finchera vymazlené, nahradilo suché makiavelistické blábolení. Švédský film je dále mnohem méně tolerantnější k nacizmu, chybí postava archivářky, nicméně klíčová katarze spojená s Lisbethinou minulostí je výrazně surovější a realističtější. Kontrastně pak australská kapitola je jak z jiného světa, stejně jako Lisbethino naloadovaní majetku v závěru poněkud méně zapadá do celého obrazu. A pointa? Ve švédském filmu, který se jmenuje Muži, kteří nenávidí ženy, je poslední záběr na zamilovaného muže (!), zatímco v americké se hlavní hrdinka nového věku potýká se zlomeným srdcem. Ehm. (12.01.2012)