Osamělý jezdec

Skvělá letní zábava. Škoda těch dvou nezábavných hodin, které jí předcházejí. Gore Verbinski zvládá vystavět jakž takž přehlednou, gagy prošpikovanou akční scénu, nedaří se mu však jednotlivé atrakce propojit ve smysluplný celek. Celý film lavíruje mezi poctou a výsměchem klasickým westernům (od Forda k Leonemu, z něhož scenáristé kradli nejvíc), což vede k rušivě ostrým přechodům mezi patetickým heroismem a infantilním humorem na úrovni slabších parodií Mela Brookse. Film nedokáže najít rovnováhu mezi sentimentálním a groteskním, žádný nápad, přejatý z libovolně vzdáleného žánru, pro něj není příliš bizarní (pojídání srdce, krvelační zajíci), žádný vtip příliš laciný (kobylince). Řetězení rozličných westernových motivů, které vycházejí buď z konkrétních filmů, nebo z konvencí žánru jako takového, postrádá jakýkoli vyšší řád a působí dost nahodile. Proto je také film pocitově únavně dlouhý, resp. působí, že je dlouhý jen pro to, aby byl dlouhý. Neboť namísto souvislého vyprávění neustále k něčemu odkazuje, nedokáže Osamělý jezdec vtáhnout do příběhu. Nijak mu nepomáhá, že dodržuje čtyřaktovou strukturu s postupným nabalováním překážek, jež musí být překonány a cílů, kterých má být dosaženo (dopadnout Butche; dopadnout Butche a zachránit Rebeccu; dopadnout Butche, zachránit Rebeccu a předat spravedlnosti druhého zlosyna). Hrdinové totiž neprodělávají žádnou charakterovou proměnu, motivy jsou buď opakovány tak často, až ztrácejí na vtipnosti (running gagy s maskou a krmením ptáka), nebo slouží jenom k nárazovému pobavení, a nemusíte být indiánský stopař, abyste kdykoli během filmu s velkým náskokem odtušili, jaký „zvrat“ se blíží. Klimax, třebaže sám o sobě znamenitý a oživující vzpomínky na vrcholné kousky Bustera Keatona, pak navíc stejně všechny dějové linie utne nic neřešící akcí, která by mohla být umístěna kdekoli jinde ve filmu (ideálně hned na jeho začátku, ať po ní můžete z kina odejít s pocitem, že to nejlepší jste již viděli). Alibi pro přemotivovanost a náladovou rozpolcenost si film vytváří konstrukcí chatrného retrospektivního vyprávěcího rámce (jehož přínosnost narativu nejlépe postihuje slovo „gimmick“). Typ posluchače (westernovými legendami fascinovaný malý chlapec) na straně jedné a vypravěčova neschopnost udržet myšlenku na straně druhé odpovídají těkání filmu mezi pokorou a znevažováním žánru. Vzhledem k zřídkavému a neoriginálnímu zapojení metatextových poznámek podle mne nešlo o dopředu promyšlený záměr, jako spíše o zoufalou snahu zpětně scelit příběh, který moc nedržel pohromadě. Uklizení Tonto mezi pouťové atrakce alespoň vystihuje, jak je dnes vnímán kdysi velectěný westernový žánr. Z westernové legendy se stal relikt odkazující k éře divokého západu. Pouťový charakter jeho nové role si logicky žádá redukci prožitého na nejvýraznější znaky daného období. Tontovo vyprávění tak lze chápat jako „best of" výběr toho, co dělá western westernem, čím bylo ale již povídání Malého velkého muže, který měl mnohem lepší scénář i vyvíjejícího se protagonistu, a jehož vyprávění bylo motivováno revizí určitých westernových mýtů. Osamělý jezdec je oproti tomu zpátečnickou (žena jako krásný, pasivní a bezbranný objekt) a nekoherentní přehlídkou toho, co se některým lidem v Hollywoodu vybaví, když se řekne „western“. 55% Zajímavé komentáře: xxmartinxx, rikitiki (04.07.2013) (méně) (více)