Zemský ráj to napohled

Trochu mě zneklidňuje, že si někdo chce pamatovat normalizaci jako dobu relativní bezstarostnosti, kdy jste se do problémů mohli dostat jen vinou disidentů, kteří kázali vodu a pili víno (Havlův život v pravdě aplikuje Vetchého postava na život pohlavní). Oproti jiným důkazům, že čeští filmaři z větší části stále nevědí, jak se bez urážlivých zjednodušení vypořádat s normalizací, je tento nejen špatnou tragikomedií (žánrová nekonzistence, neujasněnost vypravěče, nemotivované jednání), ale také odpudivým alibi pro občanskou zbabělost. Důvody k hrdosti nenacházejí postavy v sobě, nanejvýš přicházejí zvenčí (vítězství národní reprezentace v hokeji). Jednotlivec se tedy žádnými hrdinskými skutky projevit nemusí a vlastně by se ani projevovat neměl. Emigrace postrádá smysl, protože v cizině budete buď okradeni (italský prolog), nebo se tam z vás stane arogantní sketa (Hána je karikaturou zákeřného zápaďáka jako z Majora Zemana). Kdo se vzepře, zaručeně dopadne špatně (infarkt, vězení), případně jde o člověka, který si navenek statečným jednáním jen honí ego. Primárními zdroji konfliktů byly podle filmu za pozdního socialismu osobní křivdy nebo manželská nevěra, nikoli občanská nesvoboda, pokrytectví či uplácení. Jediný obranný prostředek proti zamrzlosti času a morálnímu úpadku očividně představovalo souložení s co největším množstvím lidí. Větší intelektuální ambice jsou vysmívány vykreslením intelektuálů jako roztržitě komických figurek, jejichž šikana ze strany státu zjevně patřila mezi úsměvné normalizační obyčeje. Vážněji než vzpomínání na výslechy Státní bezpečnostní je rámována partnerská hádka a podobně jsou aktivity bezpečnostních složek démonizovány pouze tehdy, dotýkají-li se někoho jiného než disidentů. Nositeli negativních vlastností, kteří mají také moc, tady nicméně nejsou konkrétní lidé, ale „oni“, nadosobní a beztvářná entita, proti které malý český člověk nic nezmůže. Disidentské úsilí o navázání dialogu s mocí bylo tudíž slepou uličkou, jejíž prozkoumávání způsobilo jen zbytečné potíže. Nic nedělat, vyhýbat se intelektuální opozici a doufat, že příště budou ty řízky poddajnější – to byl nejlepší způsob, jak přečkat normalizaci podle filmu, jehož název, obávám se, není míněn ironicky. 10% Zajímavé komentáře: ORIN, tahit, Pilířek, joywork (15.08.2020)

Přestože se film snaží být jakousi neobecnou generační výpovědí, já ho tak nebral, čímž jsem si ho užil výrazně víc, než někteří okolo komentující uživatelé. Nebál bych se toho, že naše děti a děti jejich dětí si z tohoto (a jemu podobných) filmu budou dělat obrázek o komunistické vládě a době během ní. Obávám se především, že se touto minulostí už ani moc zabývat nebudou (bohužel), a když ano, učiní tak ze zdrojů dokumentů někde na ČT2 při vzpomínce na 17. listopad. Film Ireny Pavláskové, kterou sice moc nemusím, mě celkem potěšil a nijak neurazil. (12.05.2010)

Jsem už opravdu zoufale unavená ze všech těch českých filmů bez zásadnějšího sdělení a názoru, které nepatří na plátno, ale na televizní obrazovku. Cestou domů z kina hráli něco od Chinaski, nepřeladila jsem, ale bylo to poslední, co jsem toho večera potřebovala slyšet. Asi to nebude nejšťastnější srovnání, ale pravděpodobnost, že bych si je někdy mohla oblíbit, je zhruba stejně vysoká jako ta, že na příští film Ireny Pavláskové půjdu do kina ...a dobrovolně. Ne, že bych se místy nebavila, to ano… ne, že by nebylo nad čím se zamyslet, herecky taky nadstandard (Ondřej Vetchý byl opravdu kouzelný), zato Chlumeckého hudba, kterou jsem dříve tolik cenila, mi z hlavy vyšuměla obratem. Ale jedna velká hvězdička navíc za Jiřího Dvořáka v roli afektovaného otce: už dříve mi sedl v tv filmech Jiřího Stracha a domnívám se, že výraznější filmovou roli si zasloužil dávno. Nezklamal mne. Cením způsob, jakým se s tak zásadní rolí bez jakéhokoliv osobního exhibicionismu a se správnou mírou patosu vypořádal. Jeho trapně sebestředný pozér je skutečně plastickou a živoucí postavou, která budí zasloužené negativní emoce, věrohodným obrazem muže morálně ambivalentního a lidsky nedostatečného. A Dvořákův výkon je taky jediný důvod, proč jsem ráda, že jsem film viděla. (09.12.2009)

Celkem klasický film o době, na kterou dost lidí vzpomíná jako na "zlaté časy" (ale jen proto, že byli v té době mladí). Děj plyne logicky, po invazi a změně politické scény se samozřejmě musí vymýtit nebezpečné živly a ponížit jejich příbuzní, a tak rodina záškodnického herce, ač se od ní distancoval před dlouhou dobou, zažívá propad ve společenském žebříčku. Není tam moc popsána charta a její význam, ale pokud se chce člověk zasvětit do národních dějin, nesleduje film Ireny Pavláskové, to dá rozum :-). Pro mě film znamenal změnu k lepšímu po nástupu Ondřeje Vetchého, který neměl chybu: "Oni mě vždycky nejpozději 20. srpna zatknou, abych 21. nemohl páchat protistátní činnost..." Nebo konverzace mezi nově bývalým a současným partnerem Marty o županu a následně společném vaření, díky těmto scénám si troufám říct, že to za to stálo. (22.05.2010)

Když jdu na nějaký film do kina, tak k němu většinou napíšu i komentář. Protože ono přece jen jak se člověk vrací domů přes půl města mrazivou nocí a hovoří o právě shlédnutém díle se soudruhem či soudružkou, najednou se mu začne chtít své myšlenky sepsat a vykřikovat tím: Dívejte, co si o tom klenotu/průseru myslím já! No a přesně to teď zrovna neudělám, i když jsem původně chtěla. Hvězdičky zhruba zprostředkovávají můj názor, i když se tím nějak moc přesně nevyjadřuju. Chtěla bych jenom říci, že během zpáteční cesty ze Zemského ráje jsem plakala hořké slzy, proč jsem raději nešla do kina na Tři sezóny v pekle, což jsem měla původně v úmyslu. (11.01.2010)