Zlatá šedesátá

Je sranda, že režisér hraných filmov a niektorých aj dosť dobrých a ohodnotených sa dá na dokument. Býva to často opačne. Ale už po prvých dvoch dieloch musím priznať, že tento dokument ma dosť baví. Už sa teším na ďalšie diely a filmy, ktoré budú dávať ako pokračovanie. Výborný projekt ČT. 100%. (17.01.2009)

Díl s Otakarem Vávrou. Jedna mluvící hlava střídaná záběry z filmů. Poslouchat chronologicky uspořádané vzpomínky téměř stoletého Vávry na vlastní práci bylo nečekaně velmi zajímavé, ano právě i tam, kde se nějak opatrně otíral o témata pro něj choulostivá. (Mezi řádky zaujalo např. to, jak na něj zapůsobil proces se Slánským, jakoby nebylo procesu s Horákovou a spol.) Samotného Vávru bych vdržel takto poslouchat klidně další hodinu. Jednak měl co říct, jednak bylo znát, jak málo z toho, o čem by mohl mluvit, se sem vešlo. Jako část dokumentu honosícího se názvem "zlatá šedesátá" to samozřejmě stálo za hovno a jestli z takto pojatých dílů je sestaven celý seriál, tak ať už jde ČT opravdu někam. Necelou hodinu mluví autor o svých filmech od počátku kariéry, smíříte se s tím, že o šedesátkách to teda moc nebude, no ale jste namlsaní tím autorem a najednou po roce 1969 titulky a nazdar. Dokonale zvlánutá frustrační koncepce. Předložit divákovi něco úplně jiného, než slibuje titul, a když se chytí, tak mu to zase vzít. (17.01.2016)

Ano, je to jeden z nejlepších a nejrozsáhlejších dokumentárních cyklů posledního desetiletí, přesto se nemohu ubránit dojmu, že něco podobného mělo vzniknout již na počátku devadesátých let, kdy se 75% tvorby z let šedesátých opět - a mnohdy vlastně vůbec poprvé - vrátilo na televizní obrazovky a plátna kin v rámci retrospektivního promítání. Hodinové monology jsou u některých vyčerpávající, jiní by dokázali hovořit dvakrát tak déle. I s touto drobnou výhradou se však jedná o zajímavé rozhovory s tvůrci, kteří ty "zlaté šedesáté" vytvářeli. Jak řekl Otakar Vávra: "Bylo to období vzdoru. A z toho vzdoru vznikly ty nejlepší věci." Tehdy jsme se totiž poprvé a naposled zařadili na špici zahraniční kinematografie. Bylo to jako zjevení meteoritu, který po sovětské okupaci zhasl. Bohužel navždy. (22.04.2009)

Martin Šulík je známý svou citovou a profesní vazbou na 60. léta. Ve své tvorbě z československé nové vlny 60. let nesporně vychází, a tak se dalo čekat, že se tento fakt projeví i na jeho dokumentárním cyklu. Jde nesporně o cenný projekt, který se snaží mapovat slavnou éru československé kinematografie, jenže Šulík k tvůrcům 60. let přistupuje až příliš velkou úctou a v podstatě je nechá se vypovídat bez toho, že by jejich výpověď korigoval pohledem kritiky, filmových teoretiků nebo publicistů, producentů nebo poučených diváků. Pravda vzniká obvykle nasvícením z různých úhlů pohledu. Celkový dojem: 60 %. (24.02.2009)

Kdyby ti lidé vyprávěli o čemkoliv jiném než o filmech, jdu s hodnocením dolů. Apendix: (rovněž s přihlédnutím k množství a kvalitě materiálu, jenž řeč doprovází) Miloš Forman 5/5; Juraj Herz 4/5; Věra Chytilová 4/5; Hynek Bočan 3/5; Jiří Menzel 3/5; Stanislav Milota 4/5; Jan Kačer 3/5; Jan Švankmajer 4/5; Drahomíra Vihanová 2/5; Jan Schmidt 4/5; Zdeněk Mahler: 5/5; Jan Němec: 4/5; Karel Vachek 3/5; Igor Luther: 2/5; Juraj Jakubisko: 3/5; Vít Olmer: 3/5, Ivan Passer: 4/5. 80% (15.03.2009)