Nehybná chůze

V prvom rade by som začal najskôr len tým, že obsah tohto filmu, je podľa mňa mierne zavádzajúcim, teda minimálne aspoň posledná veta, asi zrovna v takomto znení: „Počas víkendu sa pozvoľne začína odkrývať drsná a dlho potlačovaná pravda, ktorá odhalí skutočnú tvár jeho rodičov”. • Ja osobne som sa na to nechal celkom pozvoľna nalákať, aká vlastne drsná, či povedzme, dokonca i dlho potlačovaná pravda,  sa na mňa napokon vyrúti, no akosi som sa toho vôbec nedočkal, aj keď som si vskutku dosť často všímal, že atmosféra počas tohto víkendu, bola veľmi zvláštna, až by som normálne povedal, že atypická, no nakoniec som ani nič také nepostrehol, čo by ma tak strašne vyviedlo z rovnováhy. • Samozrejme, že niekdajšieho doktora Kyoheia Jokoyamu, teraz i mimoriadne mrzutého ded(k)a, jednoznačne trápilo množstvo všelijakých súvislostí z predošlých období, rovnako ako i jeho manželku Tošiko, ktorá sa absolútne nemohla zmieriť s určitou「udalosťou」z predchádzajúcich rokov, ktorá jej mimochodom, zrejme doteraz nedávala poriadne spávať, a v podstate sa to celé okolo nej neustále krútilo, pričom všetci prítomní členovia rodiny, sa budú rozprávať aj o trochu iných záležitostiach, napríklad, v krátkosti i o takom kendóu, alebo aj o tempure, na ktorom si i obzvlášť dobre pochutnajú hneď zo začiatku, no ani taká smrť, neostane úplne nepovšimnutou. • Skrátka, príbeh sa odvíjal v takom pomalom, rodinne založenom, "ozuovskom" duchu, so zaujímavým, hereckým obsadením, kde zase nikto z nich, príliš na seba nestrhával veľkú pozornosť, i keď predstaviteľ『lekára』, čiže, charizmatický, japonský herec, Jošio Harada, mal v sebe toľko charizmy, že by ju kľudne mohol všade navôkol seba rozdávať všetkým ostatným, tým som chcel povedať predovšetkým to, že pomaly ani nemusel zo seba vydať žiadnu hlásku, a predsa všetkých zvyšných ukecaných, naprosto zatienil, avšak, ak to tak môžem definovať? • Proste, každá z postáv mala dostatočne vyčlenený herecký priestor, ale musím následne skonštatovať, že som sa s nimi skoro nikam neposunul, ak aspoňže nepočítam záverečný epilóg, v ktorom bolo už vidieť a cítiť neuveriteľný posun vpred. • Od Chodenia a chodenia, som očakával oveľa viac, nielen, že sa bude iba Chodiť a chodiť.   (28.04.2023)

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)

Nejdřív se vyrovnám s nešťastným českým distribučním názvem. Protože ten původní, japonský, znamená něco jako život jde dál (a dál). Což v případě každoroční vzpomínky na zemřelého prvorozeného syna starých rodičů a vzhledem k samotnému epilogu filmu dává pak i daleko větší smysl. Nu a nyní samá pozitiva a sociální jistoty. Ne, jako teď vážně, ten film je dokonalý. Jak filmařsky, protože drží jednotu místa, času a děje (dokonce se to celé odehraje během jednoho dne), protože to má skvělé lokace, střih, kameru a herecké vedení - včetně dětí, které je oříšek je urežírovat tak, aby působily před kamerou přirozeně (na Noe by mohli povídat), tak postavami i samotným příběhem, který je z ranku takový ten malý velký. Líbilo se mi, jak postupně přibývaly informace, jak jsou přesně, s chirurgickou přesností dávkovány, a líbila se mi dokonalá psychologie postav, které nejsou černobílé, naopak jako v reálu na nich najdeme kladné i negativní vlastnosti. A překvapilo mě, jak jsou některé okolnosti globální - třeba ta někdy až přehnaná starostlivost matek, nedůtklivost stárnoucích otců, hromady jídla, a také například modlitba za zemřelé. A byl mi sympatický hlavní hrdina, druhorozený syn, který chtěl dělat, co ho baví, přesto mu stále něco předhazují, třeba jak byl jeho bratr lepší a chytřejší, že svobodnou matku si nikdo nechce vzít..., a on v tom hledá kus porozumění a podpory i pro něho samotného od rodičů, partnerky, jejího syna... No a v neposlední řadě jsem tady odkoukal pár dobrých receptů, které vyzkouším. dušenou ředkev asi ne, ale kukuřice v tempuře a smažená, na tu už jsem si recept našel a brzy zkusím. (26.03.2023)

Po všetkých stranách príjemná konverzačka o rodine. Kecá sa tam neúrekom, ale aspoň máme možnosť spoznať každý jeden charakter. Dramatická rovina ide do úzadia a viac ako nejakú rodinnú drámu to pripomína rodinnú seánsu. Veľa sa tu je, každá postava má v sebe niečo nevyriešené a jeden deň na rodinnej návšteve to nevyrieši. Plynutie filmu je pomalé, ale hravé. Koreeda je majster v zachytení sekundových pohľadov a určitej komornej atmosféry. Aj napriek tomu, že jeho filmy sú strihovejšie a pomalosť je stále narúšaná prestrihmi na rovnako všedné okamihy, vytvára v tomto prípade akúsi poéziu normálnosti. Tú ale považujem za veľmi prirodzenú a tým pádom aj nádhernú. Dlho ma taký film nepohladil na duši a pritom nezabŕdal do politiky, ani filozofie. Zostal mi len dobrý pocit. Idem sa prejsť. (25.08.2015)

Lehká, naturalistická a jemná konverzační rodinná seance. Příjemný příběh odehrávající se v časovém úseku 24h je zasazen do prostředí vztahů a lásky rodičů s jejich dětmi. Otec (Ryota) přijíždí se svou ženou (Yukari) a nevlastním synem (Atsushi) za rodiči k uctění patnáctileté památky zesnulého bratra (Junpei), studenta medicíny. Těžko si však získává pozornost svého hrdého otce (Kohei), lékaře v důchodovém věku, který do svého zesnulého syna vkládal velké naděje. Ryota tak soupeří se svým mrtvým bratrem o otcovu přízeň. Ten však, místo aby se věnoval rodině, raději nechává svou pýchu přetvářet v imaginární práci. Vážné drama je naštěstí odlehčeno humornými vložkami a tak nedochází k těžkopádné nudné depresi. Film je ve své podstatě jednoduchý, ale velmi zajímavý nejen z hlediska chování lidí. Ztráta člena rodiny a její následky, mezigenerační vztahy a konflikty nebo výborné prokreslení postav jsou těmi hlavními pilíři filmu, které dokážou v podobě, jakou přinesl tento snímek, značně zaujmout. (7/10) (02.03.2009)