Vrah ve mně

Jelikož jsem obeznámen s filmografií Michaela Winterbottoma pouze v rozmezí let 2003-2010 – tedy počínaje fascinujícím filmem Code 46 – nebudu tím pádem brát ohled na filmy předcházející. Ze zkušeností s oněmi novějšími počiny si dovoluji tvrdit, že tento progresivní filmař nedokáže uspokojit mainstreamové publikum, a to z jednoho prostého důvodu – ani se o to nesnaží. Reflexní a narativně vrstevnatý Tristram Shandy, artová a sexuálně explicitní drobnokresba vztahu v Devíti písních, pseudodokumentární „nudné“ drama Síla srdce nebo již zmíněné melancholické minimalistické sci-fi Code 46 balancující na hraně spirituality. Vrah ve mně se nejvíce podobá právě Code 46, neboť u obou filmů je k určitému „hollywoodskému“ žánru přistupováno značně progresivně. Winterbottomova novinka – mimochodem adaptace brakového románu – spadá do žánru film-noir, který vznikl ve 30. letech 20. století, vedle klasických žánrových prvků se zde však vyskytují i prvky moderní, díky čemuž by se Vrah ve mně dal označit i za neo-noir. Při projekci jsem si několikrát vzpomněl na Kieœlowského Krátký film o zabíjení, neboť u obou filmů je hlavním cílem především profilace pokroucené mysli, dramatické vyústění ve vraždu a díky famóznímu výkonu Caseyho Afflecka je celá ta podívaná, kdy se z kauzality vyplynuvších násilných aktů stává jednoduchá obsese, neskutečně intenzivní. Pokaždé, když se z milého zevnějšku titulního antihrdiny vyloupne jeho temné násilnické já, je to moment šokující, krutý a děsivě mrazivý. Myslím si, že scéna, ve které se městem pochvalovaný šerif snaží ubít k smrti prostitutku v podaní Jessicy Alby, bude strašit v mysli nejen diváky se slabší povahou a rozhodně se nejedná o jediný moment, kdy člověku zatrne. _____ Vizuálně je Vrah ve mně taktéž na pomezí mezi klasickým a moderním. Prvně Winterbottom natočil celý film barevně (bratři Coenovi svou poctu noir Muž, který nebyl udělali černobíle, stejně tak Soderbergh své Berlínské spiknutí) a dává přednost měkčímu melancholickému svícení před zlověstným tvrdým světlem, díky čemuž ony brutální výjevy vyzní více nečekaně a nepatřičně vůči zdánlivě idylickým 50. létům, v nichž se film odehrává. V některých momentech film dokonce hýří barvami natolik, že připomíná propagační plakát amerického stylu života na idylickém předměstí. V kontrastu s touto vizuální novostí v rámci žánru pak Winterbottom servíruje ikonické obrazy, které dávají vzpomenout na Maltézského sokola nebo Hluboký spánek. Celková atmosféra malebného amerického městečka pak v kontrastu s hnusem, který bublá pod jeho povrchem, připomíná charakter samotného hrdiny – pohledného sympaťáka, v jehož nitru rezonuje čiré zlo (či snad zlost? zlá nemoc?). Jako některé z předešlých Winterbottomových filmů se může i Vrah ve mně zdát vzhledem k celkové délce narativně strožejším a je pravda, že některá ta dramata vřou spíše pod povrchem, stejně tak je třeba do psychiky charakteru proniknout s vlastním aktivním přičiněním. Winterbottom byl „vždy“ (opět upozorňuji na neznalost filmů před r. 2003) hlavně požitkářem, který s divákem komunikuje skrze atmosféru, hudbu a melancholické (či naopak kruté) obrazy. Nechce po něm, aby si nechal vyprávět do detailu vypiplaný příběh, nýbrž aby si ten příběh přímo prožil. A toto Winterbottom jakožto jeden z nejprogresivnějších režisérů balancujících na hraně mainstreamových žánrů a artu zvládá na výbornou. P.S.: To, jak jsou divákovi předkládány indicie pro konstrukci možného motivu vrahova běsnění, aby se vše nakonec zvrhlo čirou obsesi, mě velmi potěšilo. (11.10.2010) (méně) (více)