Brendan a tajemství Kellsu

Velmi povedená, evropská pohádka s historickým podkladem. Bohužel i přes mírně složité, ale nádherné vizuální zpracování a krásnou tématickou hudbu nemůžu zvednout nad 4 hvězdy, protože příběh, točící se kolem knihy, která má sice historické prameny, ale divák o ní v podstatě nic neví, a ta nevědomost mi bránila vcítění se do příběhu hrdiny naplno. http://www.youtube.com/watch?v=anRAROIwHHo (15.09.2010)

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~ (15.04.2024)

Půjdu proti proudu. Kdejaký animáč na Nickleodeonu má podobný vizuál, a nikdo z toho nejásá. Navíc tady ten chtěný humor působí divně (deset minut se honí husa? to má být jako veselé?), a pokud chci vidět zvláštní animáč se zvláštním humorem, radši si pustím Spongeboba. Čtu tady, že to je poetický animáč. Hm, Poslední jednorožec je poetický animáč. Tohle neví, co chce být. Chvíli je to infantilní, chvíli zajímavé, chvíli hloupé, chvíli hororové (až to připomíná Čarodějova učně - viz přepadení), chvíli smutné, ale celkově nekonzistentní. (04.04.2012)

Konečně zase jednou animák, který si nehraje na krále cyniků, ani na krále komiků. Není jen pro oko, protože některé věci dělá schválně ošklivé, zatímco jiné jsou hezké. Má v sobě skutečnou poezii, která na diváka neřve neurvalé požadavky, aby si jí všiml. A má v sobě příběh. Příběh, který není ani tak o hrdinech, jako o naději.           Nemohu ovšem zamlčet, že toho černocha a žluťocha jsem si také všiml. A dabing, i když mě vysloveně neničil, mi žádnou radost neudělal, zvlášť když došlo na přechody mezi českou a originální verzí vílí písně — člověk pak ví, oč přichází. Noalebylotoproděti, ne? (17.03.2012)

"When the danger comes, all we can do is run and hope that we are fast enough." ____ Aneb co nevznikne když zkombinujete psychedelickou obrazotvornost a severoirskou mytologii.... Tomm Moore dobře ví jak u diváků vyvolat vizuální fraktálgasmus, a já mu za to dlužím blowjob při rituálu s ayahuascou. Přitom je tenhle animák v podstatě standardní religionistickou agitkou o osvícenství. Umění evropské animované scény ve vrcholný formě. (19.12.2020)