Stalo se v Turíně

Námět stejný jako naše Siréna, přesto se mi italská verze líbila víc, snad tím, že se režisér nesnažil točit umění, možná to byla přítomnost opravdu vtipných scén, čert ví. Mastroianniho neprožívám, vlastně ho z osobních důvodů nenávidím, ale musím uznat, jeho profesor je opravdu zajímavá figurka a obsazení Holého, místo klasického Vosky, coby český hlas, je zvláštní volba, která naštěstí vyšla znamenitě. Film by se měl promítat každému, kdo křičí jak se mají pracující dobře, převážně studentům VŠ, kteří si oddělají jednu či dvě směny na pokladně a strašně se diví, na co zaměstnanci pořád stěžují. Ale oni nezažili, že se třeba dělá inventůra do dvou do noci, načež inventurující zaměstnanci o šesti ráno otvírají. Tady je vidět pravý kapitalismus, čtrnáctihodinové směny, půl hodiny na jídlo a makat šest dní v týdnu, buďme rádi co jsme si vydobili a nevěřme slepě všem těm usměvavým lidičkám na oficiálních stránkách firem (ty chudáci co o pěti ráno doplňují jsou jistě strašně happy). (10.12.2009)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Nějak se mi nepodařilo v tomto sociálním dramatu odhalit humor a jsem tomu ráda, neboť bych ho zde považovala za nepatřičný. Film o počátcích dělnického hnutí v Itálii může být kde co, jen ne švanda. Škoda, že moji oblíbení francouzští herci nedostali více prostoru, Blier se sice před kamerou ukáže několikrát, ale jeho postava nemá dostatek dynamiky, aby nějak výrazněji zaujala. (17.02.2012)

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Film skvěle propojuje tragiku s komikou a velikost ideálů s malostí poměrů. Charaktery jsou výstižně načrtnuté pomocí jen jedné nebo dvou scén. U filmu s kolektivním hrdinou to ani jinak nejde, ale tady to režisér zvládnul na výbornou./// Perfektní minimalistický výkon Mastroianniho a sebeironická Girardotová se doplňují a jejich milostný mikropříběh bere za srdce víc, než celé sebrané spisy Rosamundy Pilcher./// Jenom ten konec příšel příliš náhle, končí sice stávka, ale jednotlivé osudy ne, což mi v tomhle případě vadí, i když chápu, že je to úmyslně, protože hrdinou jsou všichni dělníci z továrny. (18.01.2010)