Stalo se v Turíně

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Zarostlý Mastroianni atypicky v roli úlisného podvodníčka, který si postupně přisvojí nejen svačiny a důvěru negramotných (a proto lehko manipulovatelných) dělníků, ale také celý film. Otevřeně levicová komedie o vážných věcech vydatně čerpá z odkazu neorealismu, ale nedovolí, aby se prostředí a existenční situace postav staly těžištěm příběhu. Tím je pro Italy příznačné znevažování důležitého boje fraškovitým humorem, založeným po vzoru grotesek z větší části na interakci postav s neživými objekty. Pěkný příklad dosažené rovnováhy mezi sociálním dramatem a groteskou nabízí jedna z posledních scén, kdy tragickou událost narušuje „profesor“ slepě šmátrající po svých ztracených brýlích. Umírněná režie s dlouhými záběry, smysluplnými pohyby kamery a tragikomickým hudebním doprovodem brání tomu, aby film sklouznul do extrémních poloh. I bez jednoho jasně vymezeného hlavního hrdiny (kterým je celá proletářská masa) si Stalo se v Turíně po celé dvě hodiny zachovává vzácnou vyváženost a uvědomělou sociální kritiku při svém širokém záběru prokládá zlehčováním rozdílů mezi italským severem a jihem (pro srovnání viz veletragický Rocco a jeho bratři, rovněž o potížích jižanů v průmyslovém severu). 80% Zajímavý komentář: sportovec (05.12.2013)

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

Vyborny film o pravech delniku v turinske textilce. Film je plny energie a touhy po lepsim zivote. Skvela kamera a hutna atmosfera v hromade scen. Davam plny pocet, jen me trochu mrzi volnejsi tempo ve zhruba 2/3 filmu ( od zeleznicni nehody po prichod kriminalni policie ). Herecke vykony take velmi dobre. V kinematografii povalecne Evropy nemeli Italove konkurenci. (26.11.2009)

ZARASTENÝ a BRADATÝ MARCELLO= S-Ó-L-O _ Bez krásavice lorenky, bez dvojice režisérov: Fellini i De Sica ide aj tak na plných 100% ! Možno by v konečnom skonštatovaní títo spoľahliví tvorcovia Federico a Vittorio nakrútili vskutku taktiež pozoruhodný čierno-biely snímok= Stalo sa v Turíne, ale Monicelliho prístup je priam obdivuhodný, brilantný, extrémne presvedčivý, strhujúci, asi aj pre geniálnu kameru Giuseppeho Rotunna. A keď som už načrtol Sophiu, tak i napriek svojim nespochybniteľným kvalitám, ktorými disponuje, mám veľmi silný pocit, že by sa medzi túto svorku naštvaných a nespokojných zamestancov jednej továrni skrátka vôbec nehodila, možno by niekto namietal, aby sa vymenila s Annie Girardot, ale toto obsadenie je naprosto znamenité, bez akejkoľvek chybičky krásy !!! _ Dej je situovaný do druhej polovice, devätnásteho storočia, keď ženy ešte nosili korzety, a po rozmachu automobilov nebolo stále ani chýru, ba ani slychu, a do toho vstupujú strašne naštvaní pracovníci istej fabriky, ktorých už nebaví drieť 14 hodín denne, keď pracovné úrazy doslova visia na vlásku, a vtedy sa z doposiaľ aktívneho pracanta stáva neaktívny mrzák do konca života. Búria sa, štrajkujú a demonštrujú, a v tom prichádza profesor Sinigaglia... _ “Ako tak pozerám na tento zásadný film talianskej kinematografie zatiaľ neprišlo toľko divákov, koľko by si v skutočnosti toto výsostne podané umelecké dielo zaslúžilo” ! PS: Film strihal mladší brat Marcella Mastroianniho, Rugerro. (02.11.2018)