Jasná hvězda

Uhranutá Silou psa jsem si vzápětí pustila Bright Star, ale zatímco tenhle film má prožívání emocí přímo za téma, paradoxně ani zdaleka tak silné a opojné prožívání jako Síla psa nezprostředkuje. Představuji si, jaké divy by s tím dokázala kamera Ari Wegner, ale i tak filmu škodí zdlouhavá repetitivnost schůzek a stále stejně plytký a zaujatý vztah mezi Fanny a Keatsem, vztah mezi básníkem a múzou, který nezraje, nevyvíjí se stejně jako Fannino porozumění poezii, takže se zdá, že ztuhli v jakési pubertální romanci držení se za ruku a naivního recitování veršů až do sociálně, ale nikoli intimně bolestivého konce, protože básník sice umřel nespravedlivě na chudobu a souchotě, ale té naivní "zamilovanosti" mezi nimi, jak ji alespoň zpodobňuje film, věru škoda nebylo. A bohužel ani Keatsových básní v tomhle ztvárnění. Opravdu, mnohem důrazněji od Jane Campion doporučuji shlédnout Sílu psa, protože to je teprve skutečná báseň. *~ (05.02.2022)

Poklidné, zčásti proustovsky laděné vyprávění, avšak bez Proustova šarmu a nadhledu, a z části hemingwayovské, avšak bez Hemingwayova vypravěčského talentu... K tomu citace z Jana Zábrany (Celý život 2, str. 944): "Cremieux ve studii o Proustovi říká, že Proust nechtěl své hrdiny zachycovat v mimořádných, vypjatých situacích, protože se domníval, že tyto situace je zkreslují. Což je pravý opak toho, co si myslel Hemingway, který věřil, že právě z chování lidí v "okamžicích pravdy", v situacích krize, kdy se rozhoduje o životě a smrti, lze líp než z čehokoli jiného poznat, co jsou zač". (08.04.2016)

Takové v podstatě milé (i když tragické) drama, které pomaličku vypráví příběh sbližování dvou lidí, aby je pak zase osudově rozdělil - nespoileruju, o Keatsově životě snad dost lidí ví. Ano, ano, film je na motivy skutečných událostí. John Keats měl opravdu mladou lásku Fanny Brawneovou, kterou si nemohl vzít, protože byl jako básník chudý a v dluzích. Film si mnohé přikresluje, ale nabízí fajn historickou jednohubku se sympatickými hlavními herci. Netne ale do živého a není tak dojemný, jak by možná měl být - už vhledem k tématu, že lásku si člověk nevybírá a nemůže se jí zbavit jen proto, že je nepraktická. Sama Fanny říká, že na Johna nemůže zapomenout, i kdyby chtěla. Že to prostě nejde. To je sentiment, se kterým se řada lidí dokáže ztotožnit, ale film ho bohužel úplně nevyužil. PS: Drobný spoiler - skutečná Fanny sice léta po Keatsovi truchlila, ale nakonec se vdala a měla tři děti, kterým odkázala svoji korespondenci s Johnem (jejíž úryvky slyšíme ve filmu). (21.01.2019)

No, nevím, jsem z toho trochu rozpačitá. První polovinu filmu jsem byla s Brownem zajedno a nejradši bych Fanny nakopla - ne moc pěkná fiflena, která se jenom parádí a o poezii se začne zajímat jenom proto, že se jí líbí Keats. (Prostě pipina, která za ním šíleně dolejzá.) Další výtky mám ke scénáři, na začátku je příliš stručná expozice - vůbec jsem netušila, která bije (ostatně víc věcí nebylo vysvětlených), a závěr je oproti tomu dost rozvleklý. Líbily se mi vlastně jenom dvě věci - stará Anglie (výprava byla bezchybná) a fešák Ben Whishaw v roli básníka Keatse :) (27.03.2010)

Režisérka Piana Jane Campion nechala své fanoušky čekat šest let. Upřímně? Vůbec to nevadilo. Sic souhlasím, že jde o poměrně vyspělý kus, diváka si však hledá docela obtížně. Tedy pokud nevyhledává typicky ospalé scény, kdy jedni čtou poezii, další vyšívají u krbu, jiní dumají, co asi ten či onen myslel tím, co řekl nebo jak se podíval. Anglie, první polovina 19. století. Láska neústupné dívky ze slušně situované rodiny a nemajetného romantického básníka, jehož dílo bylo toho času soustavně nepochopeno. To, co komplikuje jejich vztah, diváka tak nějak nestrhne, návraty a odchody plné vnitřního nepokoje si mě jednoduše emočně nezískaly. Ač jsou sehrány solidními herci v podobě mezi žánry létající Abbie Cornish a Bena Whishawa, který rád protáčí nezávislou tvorbu třeba s 007 dobrodružstvím. (20.07.2016)