Přízrak lásky

Přízrak lásky je dlouhým a podrobným nahlédnutím do duše jednoho poněkud duševně nevyrovnaného a zmateného jedince. Nedá se říct, že by se v tomto případě jednalo o klasický horor, označil bych tento nádherně zahraný snímek jako vnitřní psychologické drama jednoho z nás. Vzpomínky, a snad s tím spojené i výčitky vlastního svědomí, ty dokáží hodně potrápit. Zvláště, když náhodná situace vyvolá z hloubi duše onu vzpomínku tak náhle a intenzívně. Hluboká láska, ta pravá nefalšovaná panovnice, si dokáže naši duši podmanit na celý život, i když už dávno žijeme s jinou ženou. Její moc je nedozírná a těžko se jí odolává. Jsou pak okamžiky, kdy musíme vyvinout "nadlidskou" snahu a zapojit zdravý rozum, aby jsme neskončili jako náš nešťastný a duševně utrápený hrdina Nino Conti. (28.10.2009)

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji. (30.04.2018)

Škoda, že Risi nakrútil tak málo hororov. Fantasma d'amore má podobne ako Anima Persa podmanivú sychravú melancholickú atmosféru a skvelo vyskladaný mysteriózny príbeh s niekoľkými scénami, ktoré naženú husiu kožu. A casting je opäť bravúrny. Nikomu okrem Risiho sa v Taliansku do hororov nepodarilo nalákať takých kvalitných hercov. (03.01.2019)

Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostal a i potom mi to v některých místech přišlo krapet rozvleklé, ale jinak se mi to líbilo. Ta pomalá atmosféra mi nakonec celkem sedla, příběh mě hodně zaujal a napínal, zahrané to bylo naprosto dokonale, protože jak Romy Schneider, tak Marcello Mastroianni svoje role zvládly skvěle i pouhou mimikou... A ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, nakonec si myslím, že bych si to klidně někdy pustil znova. Je to solidní mysteriózní drama, které v sobě má taky pár hororových prvků, ale těch je tu skutečně natolik poskrovnu, že je poměrně diskutabilní, nakolik sem vlastně patří... I když zastávám názor, že spíš jo, ale až úplně na poslední místo. Slabé 4* (21.01.2022)

Poté, co jsem se dočkala dolisu od LK, mohla jsem si přidat další dílek puzzle do svého soukromého studia filmové dráhy věčně nevděčné Romy Schneiderové. V tomto sólu Marcella Mastroianniho se Romy dočkala zajímavé práce s vlastní proměnou ve dvojím časovém horizontu a tedy dík za její herecký výkon de facto náleží týmu maskérů. Ostatně Marcellovo objevování pravdy a jeho vnitřní komentáře prostého děje tvoří základní dominantu a spolu s hudbou Rize Ortolaniho jsou tím nejlepším z celého filmu. Co na tom, že Schneiderová tak blízko vlastní smrti sehrála ducha? To už by byl přeci jen docela jiný příběh. (30.07.2009)