Green Lantern

Dobře, žádná bomba to není, ale - lepší než nedotažený Thor i místy utahaný Captain America. Jen poslední X-Meni jsou o něco lepší, ovšem pro mne je z comicsového světa větší sympaťák Green Lantern. Vlastně jsem ho poznal i dávno před X-Meny, takže kromě Supermana a Batmana je mojí srdcovkou. Byť snímek klade důraz na odvahu a statečnost ( zejména v Americe ceněné vlastnosti), příliš nemoralizuje a kupodivu ani nepřekypuje tak oblíbeným americkým patriotismem. Chce především bavit, což se mu daří, a oslnit efekty, což se vcelku daří též. Jen počítačem vytvořené postavy jsou poněkud odbyté a vesmírné šutráky hodně umělé. Po dalším zhlédnutí bych asi nějakou hvězdu ubral, ale napoprvé příjemná zábava. Jen občas mně vadily hercovy šilhavé oči (proč mu je v dětství nenapravili...), ale to je jen drobná vada na kráse. (03.01.2012)

Žádný z greenlanternovských komiksů jsem nikdy nečetl, ale předpokládám, že nebudou tak zlé, aby z nich 4 scenáristé nebyli schopní poslepovat víc než tuhle předraženou primitivní storku bez jediné kvalitní hlášky, dialogu nebo akční scény, kde se Zlo dlouho démonizuje, ale když se s ním Hrdina konečně střetne, trapně rychle a jednoduše ho zneškodní. Jediné, co bych tu ocenil, byl Peter Sarsgard, jehož osud mě od začátku zajímal výrazně víc než Hrdinův, ale i jeho linka mě ve výsledku zklamala. Jeden z největších komiksových failů dekády. (11.11.2011)

Pěkné efekty jsou poslední dobou všude. A tak se nám tu hromadí obsahově nijaké filmy na které se sice dívá hezky..ale nevyvolávají v nás téměř žádné emoce. Kromě hromady triků nebylo nic, co by mě dostalo do děje. Blake Lively je krásná a Ryan Reynolds je docela sympatický. Jenže to jsem věděla už před zhlédnutím. Kde jsou ty časy, kdy jsem fandila hlavnímu hrdinovi a nemohla se odtrhnout od obrazovky? Teď už se jenom dívám jak to tam dokoulí a jak při tom bude vypadat. Slabé 2,5*. (08.12.2011)

Triky, pravda, trochu z levnějšího kraje, ale jinak super! Průlety vesmírem, galaxiemi, cizí planety nebo závěrečný souboj na pokraji nedobrovolné kremace, kdy měl zelenáč štěstí a neolízla ho nějaká větší sluneční erupce, to všechno tvořilo příjemný koktejl filmové zábavy. S fantazií si skutečně pohráli. Nějaké ty nutné techtle mechtle s celkem sympatickou pilotkou, jejichž románek mi silně připomínal love story Supermana a Lois, tam být musely, což je pochopitelné. Moc mi tam neseděl hlavní představitel zeleného ochránce vesmírného míru. Když měl na očích masku téže barvy, tak mě silně rozesmával. Takový, trošku, pakoidní výraz. ;-) (15.06.2016)

GREEN LANTERN není komiksová adaptace opojným způsobem prezentující jiný svět, jak se mohlo zdát z upoutávek, ale nakonec se nejedná ani o tak velkou katastrofu, jakou zvěstovaly divácké a kritické ohlasy ze zahraničí. Jde spíš o film, který jakoby vypadl z jiné doby - konkrétně 80. let minulého století. Zmíněná nepatřičnost nevadí, protože se reflektuje a ozvláštňuje hned na několika úrovních. Z formálního hlediska představuje vyprávění ukázkový příklad toho klasického, kdy až směšným dojmem působí potřeba neustále všechno mít motivované a používat k tomu těch nejtradičnějších a konvencionalizovaných postupů. Nevnímal bych to ale jako problém, jelikož se vědomě pracuje s osmdesátkovými syžety, jmenovitě tím topgunovským a supermanovským (míněno je pokračování). Ty jsou sice zbaveny jakýchkoliv podvratných tónů, a tak neumožňují queer čtení apod., ale ironicky se glosuje jejich naivita (scéna se škraboškou) a přiznává se, že tehdejší hrdinové byli šovinističtí idioti a arogantní republikánská macha způsobující víc škody než užitku, čili se s nimi mohli identifikovat nebo být k nim empatičtí jenom mladíci, kterým ještě nesestoupila varlata a nepobrali moc rozumu. Green Lantern svůj příklon k té nejhorší dekádě, jaké se kdy americká kinematografie dočkala, dává najevo odkazováním se na vysmívané tituly a "hrdiny" typu He-Mana, ale i přes vyprávění se film odchyluje svým stylem. Díky superhrdinským schopnostem protagonisty je mizanscéna ozvláštňována přidáváním nových prvků, přičemž je nutné si uvědomit, že jejich přítomnost je ovlivněna představivostí ústředního mentálního nedochůdčete. (Sebevědomé vyprávění si je ale toho vědomo, viz "rampa není dost působivá".) Superhrdina je modelován jako überčurák, a tak dochází k něčemu nevídanému: je možné se identifikovat a/či být empatický k antagonistovi, do jehož zbídačené mysli je nám dovoleno nahlédnout. I přes výše popsanou odchylnost od "osmdesátek" (reflektování nepatřičnosti syžetu, ironické glosování narativních postupů a konceptu, stylistické ozvláštnění v podobě proměn mizanscény a možnosti identifikace se záporákem) je možné si Campbellův počin užít jako ryzí návrat dob, které jsou naštěstí dávno pryč. Kdo někdy hrál na starých automatech arkádové hry, kdy se měla jedna barevná tečka vyhnout velké řadě jiných stejně barevných teček - meteorů, ten bude zvlášť v závěru nemálo spokojen. I s 3D, díky kterému je onen regres do jiných dob umocněn tím, že se volí záběry, kdy se spirálovitě sestupuje dolů. (13.08.2011)