Příběh Piery

Od Ferreriho jsem tedy zvyklý na mnohem větší kvalitu. Příběh Piery je velmi podivný film, ale bohužel ne tím správným "ferreriovským" způsobem. Nutno říci, že upadl v zapomnění naprosto zaslouženě. Vyprávění působí dojmem, jakoby někdo namátkou trhal stránky ze scénáře a navíc ty se zajímavějším obsahem. Film jako takový se zuby nehty drží alespoň na hranici průměrnosti a zaujal mě pouze saxofonem Stana Getze a občas probleskující posmutnělou atmosférou. (02.08.2012)

Bohužel, i když jde o zajimavé téma - z hlediska vnějšího světa jde o nemocné lidi, oni jsou však spokojení uvnitř své rodiny (matka schizofrenička, otec milující její sexuální neukojenost a zároveň trpící její nemocí, dcera jejich mistrovské dílo), kterou berou jako něco naprosto normálního - Ferreri, mimo barevných širokoúhlých kompozic (jedna hvězdička), natočil vlastně obyčejné domácí video. Film je jen jen sledem scének ze života jedné rodiny, kde se sexualita bere jinak než v okolním světě. Není na tom vlastně nic šokujícího (lidé si dneska své penisy a bobříky ukazují přes internet) a ani zajímavého.To už si raději přečtu odborné psychiatrické pojednání, než sledovat takovou nudu. (22.06.2009)

Atmosféra filmu skvele zodpovedá rozháranému citovému a myšlienkovému rozpoloženiu dospievajúcej Piery. Výjavy bez vysvetlenia, záhadná prítomnosť niektorých postáv aj chýbajúce pointy scén diváka dráždia a znepokojujú. Matka - sexuálne radodajná, indolentná (ľahostajná) schizofrenička, otec - zaneprázdnený komunistický intelektuál, hľadiaci na excesy svojej ženy kľudom človeka, čo všetko prekukol. Liečba matky elektrickými šokmi, ani otcov pobyt na psychiatrii neprináša spásu a rodinnú pohodu. Piera sa rodičov snaží udržať pokope, no prebúdzajúca sa pudovosť ju len k incestu dokope. Provokujúce scény nahoty s prvkami krvismilstva a pedofílie svedčia Ferreriho povesti vyhláseného škandalistu. (23.10.2007)

S živelnou a zároveň bezbrannou odvahou nejprve Pieřiny matky, pak Pierry a nakonec i jejího otce objevovaná bezprostřednost lidského bytí a nezrušitelnost vztahů, do nichž je osud člověka rozepsán, které jsou mu dané k nakládání a začínají se rozvíjet už s prvním novorozenčím nádechem, a tedy je tu zachycena i postupně a rozechvěle odkrývaná svoboda s nimi nakládat tvořivě, a přese všechno zamilovaně. Láska jako poznaná nutnost. A báječný film, který je především a právě poutavou, v každém okamžiku dobrodružnou historií jednoho takového poznávání života mezi svými lidmi, neztrivializovaný konceptem, ideou ani filosofií. Překrásný příklad toho, že za necelé dvě hodiny lze obsáhnout možná i třicet let trýznivě, bláznivě, hmatatelně konkrétních dějin mladého života ve světě a jeho finálního přijetí. *** Obě herečky jsou tu božské, lidské, životné, ženy. (30.07.2014)

Nenechte se odradit nízkým hodnocením, prostě to vydaly Levné knihy a vidělo to moc, ehm, diváků Hřebejka. Je to krásný film; je těžký na první shlédnutí (však jsem to poprvé odpískal po 20 minutách) - ruší či zneklidňuje už hranatá estetika raných osmdesátek (proti časovému zařazení od 2. sv. války dále hraje víc prvků - účes Schygully, hudba, lascivnost); velmi netypický je způsob vyprávění, obrazy přicházejí a mizí bez jednotícího prvku, občas jsme nadlouho vyrušeni nedůležitou a nepříjemnou epizodkou (koncert popové zpěvačky), důležité věci zas proběhnou a pokud je nezachytíš, ztratíš se v příběhu. Nečekejte nic šokujícího, nejsilnější tady není předvádění podob morálky, ale smutek ze ztrát - ztráty lásky, blízkosti, života. První, co se mi z filmu začalo vracet byly mnohé jitřní záběry exteriérů měst ve stylu italského fašistického funkcionalismu. Pak jsem to chtěl vidět celé znovu a zůstal jsem přikovaný. Objevil se charakter hlavní hrdinky a s ním Schygulla - hnaná a svobodná, milující a přitom i lhostejná, bláznivá a tragická. Objevil se smysl leckterých scén, vynořila se podivná poetika vyprávění v náčrtu. Jeden z nejkrásnějších momentů filmu je u posvátného pramene s divým mužem a k tomu sólo Stana Getze. (17.10.2010)