Den nezávislosti

Otevřeně řečeno, nepokládám se za fanouška nanejvýš svérázného režiséra Rolanda Emmericha a jeho pompézních megalomanských filmů. Téma mimozemské invaze jsme si v béčkových sci-fi filmech před Emmerichem užili nesčíselněkrát a Emmerich si zkrátka řekl, že když už nestihl natočit tu první, tak natočí aspoň tu největší mimozemskou invazi v dějinách filmu. Takže nebe zahltil tisíci gigantických, no to dá rozum, že létajících talířů, proč nevyužít klišé, které má filmový divák dokonale vstřebané v krvi. Monstrózní umělá tělesa mají desítky, ba stovky kilometrů v průměru a scénáristu ani režiséra zjevně nezatěžuje problém pohybu tak přerostlých dopravních prostředků v gravitačních polích měsíců a planet naší sluneční soustavy ani to, že se zde objeví tak říkajíc zčista jasna. Prostě kde se vzaly, tu se vzaly. Jinak je to nadstandardně patetické, vlastenecké a hrdinské. No, kdo se asi vsouká do stíhačky, aby neohroženě čelil mimozemské invazi? To dá rozum, že americký prezident. Emmerich zatím žádný skvost v rámci žánru nenatočil a Den nezávislosti není výjimkou. Celkový dojem: 40 %. (03.01.2008)

Tak si to shrňme: Je to sci-fi od Rolanda Emmericha. Ba co víc, je to sci-fi od Rolanda Emmericha, ve které hrají a to docela dobře - Will Smith, Jeff Goldblum a např. Bill Pullman. Je to sci-fi, kde stateční Američané zachraňují svět před mimozemskou invazí (dokonce i prezident tady přidá ruku ke stíhačce). Třepetající se vlajka plná pruhů a hvězd i vlastenecká klišé, tím se tady také opravdu nešetřilo, ale: je to neuvěřitelně zábavný kousek, který snad nemá jedinou hluchou vteřinu! Navíc v pěkném vizuálním zpracování. Postupem let jsem si ke Dni nezávislosti vybudoval silně pozitivní vztah a čas od času se na něj rád podívám. Povedený blockbuster z 90. let, který řadím výš, než například uslzený Armageddon. Ostatně, skvělé tržby a dodnes veliká obliba u fanoušků asi také nebudou zcela náhodné. (29.11.2020)

Emmerichův vrchol, který nejen nastartoval famózní kariéru WIlla Smithe, ale také předvedl světu film nabitý skvělou akcí, efekty a postavami. Den nezávislosti je synonymem sci-fi akčního filmu druhé poloviny 90sátých let. Vždyť skvělá akci napomáhá i slušný příběh a celé se to perfektně i díky dobrému hudebnímu doprovodu spojuje do něčeho většího a lepšího než "další variace na Válku světů". To nemluvím o efektech, které jsou viditelně jiné než digitální a působí realisticky a příjemně. vše je velké a vše velkém také vybuchuje. Den nezávislosti ocenili diváci, ale jak se na to koukám, na čsfd je asi nějaká hromada nudných intelektuálů, které nedokáže pobavit Smith ani Goldblum ať říkají Hups nebo kouří své doutníky vítězství. Smutná ukázka hodnocením podceňovaného snímku, který nemá mezi akčními sci-fi snímky příliš konkurence. Poprvé jsem Den nezávislosti viděl, když jsem byl opravdu dost malý ani ne desetiletý, a scény i příběh na mě měli obrovský dopad (sakra, jak já se bál u pitvy mimozemšťana a široko daleko nikdo nebyl :(( ). "Já nejsem Žid" "To nevadí, nikdo není dokonalý" (03.06.2004)

Beznadějná situace? Ale kdeže pro Američany. Popcornový biják, kterých v té době moc nebylo, zvysoka kašle na logiku a na diváka huláká, ať si jeho ušní bubínky a oči nezapomenou užít každé filmové políčko. Sice každou chvíli krade od starších sousedů, ale dvojice Emmerich/Devlin tentokrát naprosto trefila vkus publika, které rádo nechá mozek někde v koutě před vstupem do kinosálu. Řada destruktivních sekvencí se dá navíc opakovaně pouštět pořád dokola i dnes, sedmnáct let od premiéry!! (26.06.2013)

6 / 10 Hodiť tento filmu do odpadu by bolo príliš jednoduché a hlavne neprofesionálne, takže sa pripravte na moju vyčerpávajúcu etudu s názvom "Patriotizmus v priebehu vekov", pohodlne sa usaďte do kresla, zavrite oči a nechajte si predčítať : "Kde bolo tam bolo, za siedmimi horami a siedmimi dolami, bola raz jedna Amerika. Kedysi dávno ju založili kolonisti z Európy, ktorí tam prišli hľadať bohatstvo, náboženskú slobodu a plodinu, ktorá sa mala čoskoro stať základom rýchleho občerstvenia. Prvé roky neboli vôbec jednoduché - bola im zima, nemali čo jesť a do cesty sa im neustále plietli podivné červené tvory napádajúce ich rečami typu "Me Vinettou, me lovez you so much!", alebo "Me have food, me give you one!" - po takomto očividnom prejave agresie ich preto žiadny normálny človek nemôže súdiť za to, že všetkých príslušníkov tejto rasy pracne, jedného po druhom vystrieľali. Poriadok musí byť! Samozrejme, že to nebolo zo dňa na deň, ale trvalo to dlhé roky - za ten čas sa kedysi panenská príroda zmenila na nepoznanie : lesy spravili miesto pre prvé osady, prvé osady pre prvé mestečká, prvé mestečká pre prvé mestá a tie zas pre prvé veľkomestá; krištáľovo čisté rieky sa postupne zmenili na zmes zlatokopného odpadu, krvi a ohnivej whiskey a vzduch sa naplnil pušným prachom a telesným pachom. Po dobre odvedenej práci, tj. po pochovaní posledného červeného brata, sa ich zmocnili nepríjemné výčitky svedomia, no zároveň aj pocit hrdosti - hrdosti na všetko, čo vlastnými rukami dokázali. No a odvtedy ju manifestujú na každom kroku : americké vlajky, červeno-modro-biele tričká a čiapky, oslavné ódy, ohňostroje, sošky, plagáty, odznaky a filmy. A tu začína náš príbeh..." Už je vám to jasné? (04.01.2006)