Občanský průkaz

Tě péro! Teenageři za bolševika aneb spusťte mařenu! /// Čtveřice kluků provokuje rodiče, má problémy ve škole... Nejde tady však o revoltu proti režimu, ale spíš o rebelii puberťáků proti všemu a všem. Kdyby se léta jejich dospívání odehrávala v současnosti, ztratil by film na zajímavosti. Vznikla by jen lepší variace na tupé Snowboarďáky a ostatní nadržené teenage filmy. Éra komunismu nabízí bizarní, komické a děsivé události, se kterými se kluci snaží popasovat. Do atmosféry 70. let vás to vtáhne od prvních záběrů - masky, kostýmy, rekvizity jsou poctivě dobové. Uslyšíte množství různých odkazů a narážek, od gramodesek Deep Purple, přes vysněné džíny z Tuzexu až po plakát Vinnetoua a povinné hodiny ruštiny. Zažijete kárné řízení, ale i hřejivý pocit z právě získaných výjezdních doložek./// Ústřední čtveřici tvoří mladí neherci a já se jim klaním. Tak uvěřitelnou a hlavně přirozenou mimiku/gestiku a opravdové emoce jsem dlouho neviděla. Místy jsem měla pocit, že kukátkem opravdu sleduju kluky, jak sedí ve „starym tráboši“ na louce a popíjí lacinej mok. Z herců stojí za zmínku super slizký J. Macháček alias taťka peďouš a volnomyšlenkářská učitelka - fešná K. Boková, které skvěle kontrastuje s obstarožními soudružkami učitelkami (čti soužkami)./// Film nemá konzistentní dějovou linku, která by se postupně rozvíjela a na konci gradovala. To spolu s poměrně dlouho stopáží může nudit. Asi záleží, z jaké generace jste a co jste z normalizace zažili/co jste vyslechli. Já osobně jsem se do filmu nesmírně vnořila, protože dobu znám z podrobného vyprávění, na Black Sabbath jsem vyrostla a modrou knížku už mi taky ukazovali. Je až neuvěřitelné, co byli někteří lidé ochotni udělat, aby ji získali. Diagnóza 307 hadr. A 15 mi nebylo zase tak dávno, abych si detailně nevybavila matčiny kontrolní pohledy, když u nás někdo nocoval, nebo svolání do pokoje po „rodičáku“./// Myslím, že tohle bude kultem. *spoilery* Je tu několik naprosto skvělých hlášek, ať už na spolužáka-bonzáka - „Polib nám prdel, Daňku“, nebo „vypíčení priorit“. Pár situací me hodně rozesmálo (wc mísa, výslech, slabikář). Perfektní jsou také básničky, které vymýšlí jeden z kluků, někomu můžou připadat pouze vulgární a obyčejné, ale takové skládal v pubertě snad každý:) /// Kromě humorných scén je jich hodně i temných a tragických. Ať už je to cesta do vysněné „Jugošky“, nebo starší bratr, který dostal na den opušťák. Mistrovsky zvládnutá je scéna, kdy příslušníci VB zatýkají v podchodu na nádraží účastníky ilegálního koncertu. Obušky dopadají na vyděšená těla mladých, kteří jsou pak dovlečeni do autobusů.*konec spoilerů* Cítíte strach, bezmoc a vzápětí hořkost a znechucení, jak je vůbec něco takového možné. Do maxima O. P. zase tolik nechybí. Několik scén ale zpomaluje už i tak poměrně volné tempo filmu a otec Petra (výborný divadelní herec M. Myšička) mluví někdy až moc./// V době elpíček, popíjení francovky a front na maso ad. jsem sice nežila a místy jsem si říkala, že to muselo být vzrušující, ale nebýt konformní a chcát proti větru chce odvahu a charakter. A já nechci vědět, jak by se chovali moji blízcí či vzdálení. Tenhle film vám prostě natrhne... občanky! (23.10.2010) (méně) (více)

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. (20.06.2011) (méně) (více)