Ip Man 2

Rocky! Rocky! Rocky! teda vlastně Yip Man Yip Man Yip Man!!! Ne jen kvůli západnímu boxu, ale hlavně kvůli tomu, čím si Pan Ip musel projít, mi připomíná druhý Yip Man trochu Rockyho. I oba charaktery hlavních hrdinů jsou podobné. Dobráci od kosti, co jim život hází klacky a soupeře před ruce a nohy. A oba si vás získají a postaví při závěrečném souboji ze židle. Slabší jedinci upustí slzu a skákajíc budou oslavovat vítěze. Děkuji za krásný emoční zážitek pane Ipe. Sice bez slz, ale fandil jsem kurevsky. 90 procent. Doporučuji neodsoudit po prvních 30ti minutách. Kde kdo by tu chybu mohl udělat. (27.07.2015)

Ačkoliv mě Ip Man (i přes můj obdiv asijské kinematografie) příliš nenadchnul, (spojení akční bojovky a životopisného filmu zde moc nefungovalo) měl v sobě pár opravu slušných akčních scén a jeho sledování pro mě nebylo nikterak náročné nebo dokonce bolestivé. Druhý díl je v mnoha ohledech podobný ale troufám si tvrdit, že dokonce lepší. Wilson Yip dokazuje, že akci snímat umí, Donnie Yen a Sammo Hung ukazují to nejlepší ze svého bojového umění a akce je více než dost. (29.01.2012)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)

Legendární sensei všech ajťáků, IP Man, verze 2.0. Ačkoliv jsme se na konci Ip Mana ve voiceoveru dověděli ty z pohledu "k Západu přátelského" současného čínského establishmentu podstatné věci o dalším životě Mistra (samozřejmě hlavně to, že byl učitelem Bruce Lee, a samozřejmě hlavně ne to, že Ip Man byl přívrženec Kuomintangu, a proto se v 49. roce dekoval do Hong Kongu), první film vydělal takový ranec, že to nešlo jinak. Takže si ve dvojce názorně rozebereme část těch událostí, a překvapivě budou všechny tak trošku jinak než se skutečně staly:) Bohužel platí totéž co u jedničky, pokud jde o příšerně zpracovaný dabing - tlumočnické scény jsou tu opět, jenom se teď tlumočí z čínštiny do angličtiny. Taktéž (a možná víc než v jedničce) se tu wire-fuuje, což je při přítomném hereckém materiálu naprosto zbytečné až nedůstojné. A i když jsou soubojové scény odvázanější, s přidanou hongkongskou hravostí, příběh je skoro ostudný. Téměř by se dalo říct "Rocky IV po hongkongsku, 1940´s retro style". Nevím co si o tom myslet, ale vím jistě, že na mě to nefungovalo. Takže to bylo nejspíš naposledy, co jsem se na Ip Mana díval. 60% (20.06.2014)

V první části to byli Japonci (vs. Čína), jejichž obraz byl tak negativně prezentován, v druhém díle jsou to Britové (vs. Hongkong). Ip Man 2: Legend of the Grandmaster naprosto zjevně čerpá z více než čtvrt století starého filmu podobného ražení - Úderu otevřenou dlaní, kde potulný bojovník Tung-Fang Sü předvádí zvědavcům specifický styl kung-fu, podobně Ip Man snažící se v Hongkongu prorazit se stylem Wing Chun. Dalším spojením obou filmů je paralela mezi mistrem školy bojových umění v Úderu otevřenou dlaní He DaHaiem a Hong Zhen Nanem v Ip Man 2: Legend of the Grandmaster. Počáteční nevraživost obou postav (v obou filmech) přechází v průběhu filmu v přátelství, jež je v mnohém determinováno plánovaným turnajem v boxu (východní vs. západní styl). Ve starším díle jsou posměšně prezentováni Rusové, v tomto Britové (jak politici, tak i boxeři). Příběhová kostra tedy zůstává v podstatě stejná. Co se ale zásadně změnilo, je choreografie soubojů, jež Ip Mana řadí ke špičce současných filmů o bojovém umění. (09.07.2011)