Amarcord

Z filmů, které jsem od Felliniho viděl, je tento asi divácky nejvstřícnější. Tím by se vysvětlovalo i velmi vysoké hodnocení, které si zde AMARCORD vysloužil (po SILNICI je to druhý nejlépe hodnocený Felliniho film na ČSFD). Nic naplat, ale komedie je podle mě nejúspěšnější žánr, který mají v oblibě asi úplně všichni a který představuje nejjistější cestu do srdce většiny diváků. Přes to přese všechno, já osobně si od mistra více cením jeho vážnějších snímků (a především pak těch, které vzešly s tvůrčí spolupráce s Mastroianim). AMARCORD je podle mě jen hloupoučká komedie, která nedosahuje kvalit dalších snímků Felliniho filmografie - toto píšu po druhém zhlédnutí, které můj dojem z tohoto filmu jen utvrdilo. (25.08.2013)

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %. (10.11.2013)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Na Amarcordu mi vadí snad jen jedna věc - a to ta, že to nemá žádný děj. Kvůli tomu nemůžu dát plný počet. Jinak se mi to ale líbilo. Jednotlivé epizody ze života obyvatel Rimini v 30.letech byly zajímavé, některé i poetické a každá měla něco do sebe, i když někdy víc a někdy míň. Dost se mi líbila i postava vypravěče. Fellini prostě zfilmoval svoje vzpomínky a zfilmoval je velmi obstojně, poutavě, samozřejmě i nostalgicky a i tady opět dokazuje, že je to velký filmař. Celé je to fakt hodně příjemné a strašně rád bych tu pátou hvězdu dal, ale ta absence děje mi prostě vadila a díky ní to bohužel chvílemi ztrácelo dech, takže takhle jenom za silné 4* (02.02.2020)

Praštěný Taliáni. Fakt, tohle je prototyp všeho Italského vměstnaný na pár okének 35mm filmu. Fellini, mnohými označovaný za boha, tady jasně dokazuje, že je to Ital a básník každým coulem. A tahle spagetti carmen (pro nelatiníky "báseň") nejvíc funguje, když je na scéně milion lidí a my si slepujeme jednotlivé obrázky do sebe. Ve chvíli, kdy se ale začně něco dít déle jak pět minut, je veškerá básnická atmosféra v luftu a já jsem se ukrutně nudil a sledoval hodiny až nezdravě často. Mít to o půl hodiny méně, navýšil bych hvězdy dvojnásobně, takhle ale musím (i s lehkým a vědomým poddimenzováním) zůstat na 50%. (25.05.2013)