Amarcord

10 / 10 Sfilmovaná seansa s režisérovou minulosťou je plná ťažko uchopiteľnej, no aj napriek tomu všetko prestupujúcej Felliniho poetiky - vnímate ju, počujete ju, cítite jej sladko-kyslú príchuť na jazyku, no predsa ju len ťažko racionálne identifikujete. Šibalsky sa totiž skrýva v spleti pestrofarebných obrazov osvetlených sparným talianskym slnkom, zalieza do hlbokých výstrihov miestnych konkubín, sedí za obedovým stolom v spoločnosti výbušných južanov, vznáša sa vo vzduchu plného babieho leta a kúdolov dymu z prvej cigarety. Amarcord, mozaika spomienok, v ktorých pozadí pozorný divák vždy natrafí na Felliniho tieň, možno nie je pre každého, no je dobré vedieť, že ak vás niekedy chytí splín a neprekonateľná túžba oblúkom sa vrátiť do bezstarostných detských čias, Fellini má pre vás vo svojom parníku passaggio a passato vždy jedno miesto voľné. (30.05.2006)

Asi tak, nechápu to vysoké hodnocení, jež se tomuto snímku dostalo. Pro mě je Amarcord předlouhou nudou, které se prý mám obdivovat, jelikož odborníci říkají, že se jedná o výborný film. Naštěstí nejsem odborník, tak si mohu říkat, co chci. Amarcord mě nebavil, nepostřehla jsem v něm prakticky žádný děj a pouze z úcty k panu režisérovi, který mě svými jinými filmy potěšil, ho neřadím po bok amerických béček. (27.03.2012)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Vrchol Felliniho tvorby sice i nadále představuje existenciální Sladký život, ale tohle dílo rozhodně pohladí po duši tak, jako málokterý snímek z evropských luhů a hájů oné doby. Lehce svérázný a obscénní, avšak láskyplný, silně poetický, ale naprosto srozumitelný a dějově rytmický pohled na jeden rok v jednom (ne)obyčejném italském městečku, který je nejen formálně okouzlující a zábavný, ale hlavně - ve svém líčení nezkrotné erotické touhy v období puberty nebo úsměvných peripetií v dlouholetém rodinném svazku - veskrze nadčasový a pravdivý.. Kdo také nemá v okolí svého bydliště vlastní čarokrásnou Štístku, prsatou Trafikářku, bláznivého pohádkáře nebo věčně nadrženou nymfu Lišku....? :) 85% (07.10.2015)