Klauni

Na Felliniho překvapivě civilní a svižná záležitost (nu, však je to dělané pro televizi), dokument s prvky hranýho filmu a nějakým tím "zcizujícím efektem". Něco mezi Interview a, řekněme, Amarcordem (náladou), nicméně jedná se o méně významnou položku v díle velkého Federika. Prostoupeno nostalgií po světě klaunů maestrova dětství (viz úvodní scéna). Jistou potíž s tm budou mít ti, kteří k tomuto světu nemají žádný vztah. (02.01.2017)

S Federicom Fellinim to mám ako na sínusoide: niekedy sa mi podarí vidieť jeho film, ktorý ma skutočne nadchne či priam chytí za srdce (okrem iného aj Silnice z roku 1954, taktiež z cirkusového prostredia), inokedy vidím film, v ktorom sa v téme či podaní príliš nestretávame. Klauni sa nachádzajú bohužiaľ na tej dolnej časti sínusoidy. Prvých 15 minút som dúfal, že celý film nebude iba záznamom (či skôr epizodickým zostrihom) cirkusového predstavenia, potom tam zaznel z rozhlasového amplióna prejav, ktorý akoby presne charakterizoval moje pocity z dosiaľ videnej časti filmu: ,,Šaškovia ma nerozosmiali. Práve naopak, vydesili ma. Tie umelé tváre a ten záhadný výraz, pokrik, diabolský smiech, kruté a hlúpe vtipy mi pripomínali iné postavičky, zvláštne a znepokojivé..." Našťatie potom sa rozbehla pomerne zaujímavá dokumentárna jazda o nadšených filmároch (na čele s Fellinim - povedal by som, že fanatickým milovníkom cirkusu - a jeho veľmi pohľadnou sekretárkou), ktorí navštevujú súčasných i bývalých klaunov pri najrôznejších príležitostiach a zbierajú plno zaujímavých materiálov k histórii cirkusového klaunstva v Taliansku. Pre divákov staršej európskej kinematografie sú Felliniho Klauni určite pútavým a netradičným obohatením, pozeralo sa na to príjemne, dlhá prostredná časť filmu ma osobne dosť bavila. Horšie to bolo opäť so závererečnou veľkolepou klauniádou, ktorá ma (rovnako ako úvod) opäť neoslovila a pripadala mi až príliš prvoplánová. (60%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (21.04.2019)

Felliniho půvabné vyznání se dětskému okouzlení cirkusem, které později dotáhl k dokonalosti v Romě a Amarcordu. Klauni jsou lehkou a humornou podívanou, tak trochu mystifikací (viz. Felliniho úloha v rámci příběhu) i Felliniho osobní přehlídkou, a leč jsou mezi jinými klenoty jeho filmografie poněkud upozadění, stále si drží jasný umělecký rukopis. Fellini si zde zkrátka vybral svůj oddechový čas a je vidno, že si Klauny natočil především pro vlastní potěšení, zcela oprostěn od velkých filosofických či společenských poselství. Jako renomovaný Mistr na to však měl plné právo. (30.10.2023)

Keď cirkus, tak výhradne naživo a nie vo filme (zážitok je tam 3x silnejší). V tomto prípade ide o Felliniho srdcovku, podobne ako to u Bergmana bolo Diablovo oko (poctivý zárez do ich filmografií). Byť tam viac dejových liniek do ktorých by tieto jednotlivé čísla spadali, mohlo to mať plnohodnotnejší význam. Ale už som sa neraz presvedčil, že taliansky a čisto britský humor mi nie sú veľmi blízke, čiže som sa zameral na prístup a vášeň v tvorbe. Lenže popri pasívnejšej minutáži mimo cirkusantov-klaunov sa nič závratné nedialo a nebyť vedomia televízneho filmu, išiel by som možno ešte nižšie. (18.03.2014)

Téměř nesnesitelné, pozdní Fellini opravdu není šálek mé kávy. Když už cirkusové prostředí, tak radši psychologická syrovost Bergmana (Večer kejklířů), reflexivní odstup Rivetteho (36 pohledů z vrcholu Saint-Loup) nebo nostalgická poetika Friče s Bassem (Lidé z maringotek). Rozhodně ne film, který přebírá klaunské výrazové prostředky a tak se sám stává uřvaným, sebestředným a chaotickým cirkusem. (03.01.2015)