Silnice

Samozřejmě uznávám jisté kvality tohoto velmi slavného Felliniho snímku, ale na druhou stranu musím přiznat, že mě krom hereckých výkonů a povedeně vykreslené atmosféry poválečné Itálie nic dalšího nijak nezaujalo a celý film mě nechal velice chladným, natož aby ve mě dokázal vyvolat jakoukoliv potřebu alespoň trošku prožívat osudy ústřední dvojice. (27.12.2005)

Páni. Tak Fellini asi bude jedním z režisérů, jehož filmy se mi budou líbit, jelikož se mi od něj líbila už jenom Zkouška orchestru a Silnice je ještě o několik tříd lepší. Perfektně promyšlené postavy, perfektně promyšlený jejich vývin, perfektně promyšlený děj a je toho mnohem víc, čím je Silnice opravdu povedeným a celkem silným filmem. Příběh je postavený na dvou hlavních postavách - Zampanovi, lamželezovi, který je neskutečný sobec a hulvát a Gelsomině, podivně se chovající, naivní holce, která se snaží zjistit, jaký je její životní úděl, jelikož jí připadá, že je k ničemu. Začne to celé nějak moc náhle, charakter Gelsominy poznáváme pořádně až po cestě, ale i tak bych na začátku neřekl, že z toho nakonec bude tak silný film. Čím blíže konci, tím více se mi Silnice líbila víc, tím více na mě doléhal její zvláštní smutek (který tu sice je obohacen o pár komediálních prvků, ale i tak) a finální scéna na pláži má takovou sílu, že bych ji možná zařadil mezi nejsilnější filmové scény vůbec (kam zařazuji třeba finální scénu Tarkovského Nostalgie). Každopádně, Silnice je skvělý film a pokud Fellini natočil ještě lepší film než tenhle, putuje do mé TOPky režisérů. Po Silnici ho mám někde těsně pod čarou. 5* (04.08.2019)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)

Gelsomina jako Mignon dvacátého století. Píseň Goethovu jsem slyšel echem znít - pod melodií, kterou dívka hrála: "Znáš země ty, kde citron rozkvítá, / v tmách loubí zlatá oranž prosvítá, / kde od blankytu vánek jemný dchne, / kde myrta klidná, vzhůru laur se pne, / znáš země ty? Tam k nim! tam k nim / brát s tebou se, ó, milenče můj, sním. // [...] // Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou? / Tu soumar si svou cestu hledá mhou; / a v slujích dlí ten draků starý rod; / tu skály pád a přes ni vřava vod. / Znáš hory ty? Tam k nim! tam k nim / jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!" (19.08.2016)