Silnice

Křehký příběh o slabomyslné Gelsomině, která touží po citu i zájmu, a hrubiánském artistovi Zampanovi. Citlivou dívku on doslova zotročil, ona chtěla být hlavně milována, oba nakonec představují lidskou osamocenost. Dva lidské charaktery, dvě rozdílná vidění světa. Kočovný primitiv v nerovném vztahu s dívkou, která roky (ani ve vlastní rodině) nenachází pochopení. I barbar Zampano si mnohé s výčitkami svědomí a okamžiky soucitu uvědomí až příliš pozdě. Nezpochybňuji Felliniho mistrovství, u mě ovšem nějaký ten moment překvapení nebo dokonce dojetí chyběl. Navíc to zatraceně pomalu ubíhá. (16.08.2020)

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)

Profesionálně natočený a víceméně běžný produkt ze školy italského neorealismu s některými jeho typickými rysy - např. zobrazování lidí z chudých poměrů či vliv levicového myšlení (vylíčení postavy Zampana výborně zahraného Anthony Quinnem, hlavní postava je spokojena s tím, že je jenom loutka...), dá se říci, že Silnice je takovou šablonou této kinematografické éry. Co mě zde překvapilo, je jméno producenta filmu Dino de Laurentise, který je mezi širokou veřejností známý spíše jako producent vysokorozpočtových béček (Flash Gordon, Rudá Sonja, Conan aj.). Sympatický komentář: Shadwell. (21.05.2010)