Polytechnika

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)

Naprosto neuvěřitelný, mrazivý a intenzivní filmový zážitek, který mě rozhodně dostal. Každý masakr je otřesný, ale ty školní jsou ještě něco mnohem horší a tady to umocňuje fakt, že byl mířen pouze na ženy. Natočeno uctivým přístupem jako pocta obětem, nikoliv senzace chtivá jednohubka. Na Villeneuvea bych se asi měl zaměřit. (11.06.2016)

Čiernobiela depka, ktorá diváka vďaka forme spracovania celkom solídne "vyžmýka". Z môjho pohľadu sa však o tragédiu nejedná. Tragédia je u mňa pád lavíny, ktorá zoberie životy ľudom, ktorí pricestovali na daný svah za zábavou, športovou aktivitou, či pád lietadla. Takéto skutky sú pre mňa konaním zbabelca, psychicky narušeného jedinca, pre ktorého je guľka v hlave príliš jednoduchým vyslobodením. Nedokážem tolerovať tyranov žien, alkoholikov, narkomanov, ľudí závislých na automatoch, ktorí sa o životné šance pripravili sami, ktorí bez mihnutia oka zničili životy všetkým naokolo, len aby dosiahli svoje, aby ich následne spoločnosť ľutovala, pomáhala im, ťahala z ich vlastných sračiek napriek tomu, že sú tu takí, ktorí skutočne potrebujú pomoc (siroty, dôchodcovia, vážne chorí ľudia ..). Takže takýto čin, je v mojich očiach skrátka konaním slabocha a zmrda, ktorý by bol za komunistov dávno v sociálnom ústave pod kontrolou. Demokracia nám dáva slobodnú voľbu, no akoby sa zabúdalo na zadné dvierka, že ľudia skrátka potrebujú mantinely, lebo si všetci všetko vysvetľujú po svojom. Mnohí z nás dokonale poznajú svoje práva, no nikto svoje povinnosti. P.S.: "kurva ale som rozčúlil, a to je tuším za päť nie??" (04.07.2017)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)