Špičák

Samoúčelná perverzní úchylárna, u které nominaci na Oscara považuji za totální úlet. Byl tu sice velmi dobrý nápad, to se musí nechat, ale to pojetí je... hrozné. Soudnost režiséra je v tahu stejně, jako kvalita snímku. Ta všudypřítomná podbízivost a nehynoucí snaha diváka šokovat... To mě doslova znechutilo. A ve chvílích, kdy už se nám autoři náhodou nesnaží vnutit art-porno, přichází čirá brutalita. A z toho se mám posadit na zadek? Ne, děkuji pěkně. (26.12.2011)

Nedávno jsem se tu rozepsal o tom, jak rekordně divný film byl dánský Mænd og høns, ale to jsem ještě netušil, že pár dnů nato uvidím řecký Kynodontas, který mě svou divností udiví ještě o něco víc. Oproti téhle helénské rodince jsou totiž bráchové ze severu vcelku normální chlapíci. Než se narodit tak těžce pošahaným rodičům, to už je snad lepší narodit se jehovistům nebo muslimům. Špičákův schizoidní filmový jazyk působí anachronicky a pasoval by spíš někam do nové vlny šedesátých let, ale k příběhu tahle strohá a odosobněná forma výborně sedne. Děj filmu je pak myslím dobrý příklad rčení o tom, že "cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly", protože on to ten otec s matkou vlastně mysleli dobře... brrr! Některé absurdní scény a dialogy asi z hlavy ještě dlouho nevyženu... (Případným zájemcům doporučuju stáhnout si z titulky.com určitě verzi titulků z ČT, v tom druhém (amatérském) překladu některé věty nevyznívají tak krásně šíleně). (19.01.2016)

„Brzy vaše matka přivede na svět dvě děti a jednoho psa.“ Absurdní už od prvních vteřin (učení nových slovíček). A stejně jako třeba uspokojování syna naprosto sterilní a mechanické po celou svou dobu (myšleno ovšem v kladném slova smyslu). Postavy divné, jako z jiné galaxie (výborně vylíčený svět sám pro sebe). Podivná disciplína, bodový systém, slova, kterým dávají rodiče jiný význam, nutnost maximálně slušného vystupování, hry dětí, výchova a žití v (průběžně aktualizovaných) bludech. Statická kamera, která se kvůli postavě nikdy nepohne, pomalé plynutí příběhu. Scény jako třeba poslouchání hudby u sexu, štěkání, dědeček Sinatra a mnoho dalších jsou až groteskní, na druhé straně pasáže s kočkou, videokazetou, přehrávačem či činkou zase hodně drsné, skoro brutální (celkově se film čím dál víc zvrhává, a to jak v již zmíněné násilnické otázce, tak i té sexuální, která je vskutku také hodně bizardní). Dost otevřený konec (nebo naopak „zavřený“, chcete-li). A pokud vás tahle podívaná zcela nemine, nebo ji otráveně nevypnete, dočkáte se slušného nášupu absurdních, ale ve své podstatě hrozně vtipných hlášek. Divná podívaná, která však člověka něčím zároveň fascinuje a přitahuje. Slušné 4*, panu režisérovi určitě ještě v budoucnu dám šanci mě ohromit. „Zvíře, které nás ohrožuje, je "kočka". Nejnebezpečnější zvíře jaké existuje. Žere maso. Žere hlavně maso malých dětí. Poté tělo svých obětí roztrhá drápy. Ostrými zuby sežere hlavu a tělo své oběti.“ (14.03.2014)

Mám rád filmy, ktoré majú normálny zmysluplný dej a všelijaké tie experimentálne kvázi umelecké sračky, o ktorých ani scenárista s režisérom nevedia, čo nimi chceli povedať nemusím, ale toto bolo také uletené, že ma to normálne bavilo. Originálny film ako žiadny iný, ale ešte mohol Yorgos tie bizarnosti dotiahnuť do úplného absurdna... Skúsim nejakej slečne navrhnúť, či jej môžem lízať klávesnicu :D (08.05.2019)

Kdybych řekl, že jsem doposud něco podobného neviděl, tak bych lhal. Dogtooth je taková směsice filmů Antichrist (Lars von Trier) a The Village (M. Night Shyamalan). Spousta rodičů se snaží dětem vštípit své hodnoty a chránit je před nebezpečím a pokušením vnějšího světa. Rodiče v tomto filmu to dotáhli ještě dál. Až na krajní meze (pokud už je tedy dávno nepřekročili). Tři děti - dvě dcery (Aggeliki Papoulia jako starší, Marie Tsoni jako mladší) a syn (Hristos Passalis) - se učí, že "moře" je druh křesla, že song Franka Sinatry "Fly Me to the Moon" je záznam jejich dědečka, který vysílá poselství v podobě otcovské lásky. Celý film se tak odehrává v jednom domě s bazénem a čerstvě posekaným trávníkem, který je obklopen vysokým dřevěným plotem. To se tak stává útočištěm a zároveň vězením pro vysněné potomky. Ti tu bloudí ve spodnm prádle, mluví monotónně a jsou na pokraji incestu, bratrovraždy nebo obojího zároveň. Vizuálně je Dogtooth hodně podobný bazénovým obrazům Davida Hockneye. Převážně statické snímky, které jen zřídka ukazují charaktery v plném rozsahu a napomáhá tak zobrazení zkresleného světa. Rozhodně bych netipoval, že se to dostane na nominační Oscarovou listinu. (05.02.2011)