Utrpení mladého Boháčka

Názor, že vůbec nejtěžším žánrem Thálie je právě komedie, prozrazuje takřka neomylně nositele, který je hlouběji zasvěcen do skutečných vztahů, poměrů i možností zákulisí, toho, co, vidět není, ale jasně přitom určuje kvalitu nabídky tvůrce diváku, konzumentovi. Jméno Františka Filipa je známo především z televizní dramatiky třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století. UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA se stalo ojedinělou možností, šancí, jak přesvědčit o oprávněnosti i jeho filmových ambicí. Výsledkem je sevřený, cudný film, který charakteristickým, pro Filipa nezaměnitelným způsobem líčí příběh ne z města, ne z velkého prostředí hraničních vášní a situací, ale naopak ze zdánlivě zanedbatelně pominutelné stojaté skutečnosti venkova - lhostejno, zda v pohraničí, jak naznačuje film, či kdekoliv ve vnitrozemí, jak se to také mohlo stát i udát - vypovídá mnohé o době svého vzniku. O rovnosti ve vztazích, o slušnosti mezi lidmi, o světlech i méně osvětlených místech jejich povah uprostřed všedního dne, v němž úporně hledají sami sebe a své místo v životě. I tyto postavy se už zařadily mezi naše zklasicizované předky a tvoříce jakési pandány např. ke Kleinově homolkovské trilogii, jsou traktovány v lidské, hřejivě úsměvné poloze, která vždy Filipovi byla tak vlastní. Mládí, které tu také dostalo svou šanci, se odvděčilo řadou pozoruhodných výkonů, jež patří k vrcholům civilní herecké školy šedesátých let. Pomineme-li Pavla Landovského, pro nějž to byla jeho snad vůbec největší - zlomová - příležitost v českém filmu československého období, nelze nezaznamenat Stellu Zázvorkovou, která se tehdy postupně přehrávala do rolí starší ženské generace, a kupodivu i Regínu Rázlovou, jež tu naznačila svůj mimořádný herecký talent, jenž posléze utonul v jejích normalizačních angažmá. Nepřehlédnutelnou kráskou-ztělesnitelkou mladé ženy své doby byla již tehdy dlouholetá potomní smíchovská herečka Jorga Kotrbová. Venkovský svět JZD, nabírajících tehdy dech a postupně se vzpamatovávajících z nejhorších následků násilné kolektivizace padesátých let, dostal v tomto neokázale mimořádném filmů svůj obsah, rozměr a tehdy ještě i perspektivu. Komunistická skutečnost, jejíž obraz zachytil, by byla bez tohoto skromného, ale původního a hlubokého svědectví hned o jeden důležitý polodrahokam faktu chudší. Zbytečně a nevratně. (17.09.2007)

V prvom rade musím vyzdvihnúť Pavla Landovského, mimoriadne prirodzeného vo svojej role, jeho Tonda Boháček z Čičelic je kúzelne rozpačitý, nesmelý a neohrabaný. Výborná je aj Zázvorková ako jeho milo neznesiteľná matka. Silou filmu je to aký je autentický, akoby ten príbeh napísal a režíroval život sám. Svojou atmosférou trochu pripomína Lásky jedné plavovlásky (1965). Chválim aj hudbu Jiřího Maláska, ladenú tak trochu do džezu. Film je aj po viac ako 50 rokoch aktuálny, takže ho s čistým svedomím označím ako nadčasový. (16.08.2021)

Jo Tóňa Boháček ten to neměl jednoduchý, znáte to jak to občas chodím s těmahle pochybnýma známostma s inzerátu....Užasný a dodnes velice svěží film, plný omylů a různých trapasů. Lanďákův na první pohled tak trochu nesmělý humor mi sedl, dialogy ze života naprosto trefné, sám Lanďák byl na vrcholu svých uměleckých sil a podle toho to také vypadalo..Jistá podobnost s Formanovými Láskami tu v některých scénách byla.. (03.11.2009)

Scénář: Eduard Verner .. Jednoho Boháčka znám. Co vy? ___ Až se počet zhlédnutých repríz vyrovná počtu utlumujících brček při první projekci, bude to bezkonkurenční kultovní nářez. I tak je Pavel Landovský mistr herectví z placu a některé pasáže scénáře jsou jistě někde v jeskyních vytesány od pradávna, protože platí stále. ___ Ženský nesnáším, zvláště ty, co mi hledá máma, víš? :-)) (12.03.2009)

Landovský mi nikdy sympatický nebyl, takže jsem se tomuto filmu dlouho vyhýbal. Nicméně, buď je geniální herec, nebo mu byla role Tondy psaná přímo na tělo. Byl totiž natolik přesvědčivý, že jsem mu toho hulváta s velkým srdcem, sežral i s navijákem. Ale ani tak skvělý výkon nezastínil ostatní herce. Zázvorková, Rázlová i Kotrbová, byly toho hereckého koncertu nedílnou součástí. Ale ten festival trapností, který k životu patří, je stejně tak dílem režie a scénáře. Zcela banální příběh zachycený tak, že se jeho sledováním bavíte, ale současně je vám těch postaviček líto. A přejete jim, aby to dobře dopadlo. Postavy Jany mi bylo líto obrovsky. Málokdy ve mě film probudí tak velkou vlnu empatie. Asi i proto, že se ta odzbrojující bezelstnost vytratila nejen z venkova, ale vlastně obecně ze světa lidí. Takové filmy pak slouží jako paměť duše národa a současně nastavují zrcadlo každému z nás, protože i v takových postavičkách najdeme kus sebe. Filmy, jako Hoří, má panenko, Homolkovi aj. (28.06.2022)