Hra

Přišel jsem na to, že Fincherovi filmy je potřeba sledovat od začátku do konce, protože ony nedokážou zaujmout na první pohled. S nima je to krapet složitější. Hlavně tedy s příběhem, protože ten se postupně vrývá divákovi pod kůži, že si divák uvědomí až v půlce filmu, že posledně mrknul vlastně ještě předtím, než vložil DVDčko do přehrávače. Když proběhne první bod vcucnutí diváka do filmu, následuje druhý, kde už se to všecko veze, jenže nastoupí třetí bod, šokantní chvilka, kde ačkoliv můžu tvrdit celou dobu jak chci, že filmu dám tak tři čtyři, nakonec z toho vytáhne plnej počet. Proč? Protože o tom film má být. Má být chytlavý, zaujmout a hlavně si ho musím do budoucna zapamatovat. Ale tady to vcelku bylo jednoduché. Už jenom proto, že režisérské stolice se ujal sám David Fincher a hlavních rolí se zhostil geniální herec Michael Douglas spolu se Seanem Pennem, přičemž spolu udělali skutečně slušnou bratrskou dvojku, při které Hra odsýpala jako na běžícím páse. A tak to má fungovat. Fincher už je takový rutinnér, na jeho filmy divák většinou jde s úkolem dát do toho všecko, a většinou to vyjde, většinou. (29.08.2009)

Nepřiznaný spin-off Gordona Gekka z Wall Street a civilnější verze cronenbergovských thrillerů Videodrom a Existenz. Scenáristický tandem Ferris/Brancato se po řadě béček a průměrné Síti vybičoval ke krásně paranoidnímu scénáři, který Fincher natočil s luxusním vizuálem a tísnivou atmosférou jemu vlastními a Douglas v hlavní roli sálá arogantním charizmatem a jako morousovitý bankéř je nucen (velmi doslovně) opustit svou komfortní zónu a padnout na dno. Ano, celou dobu se vkrádají pochyby, že to nebo tamto se snadno mohlo nepěkně zvrhnout, ale ten film mě od prvního zhlédnutí v kině baví (dokonce víc než Sedm) a jsem ochoten to ignorovat. (29.05.2016)

Hra je pevnou součástí zlatého období filmografie Davida Finchera. Chladné pojetí s odtažitým hlavním hrdinou ihned pohltí a Douglas jako ikona 90. let byl jedinou správnou volbou. Fincher rozehrál neskutečně zamotanou paranoidní jízdu a její šokující finále patří k tomu vůbec nejlepšímu v dějinách kinematografie. (06.03.2023)

Výtečný thriller. Hned po Se7en můj 2. nejoblíbenější film z dílny Davida Finchera. Originální myšlenka, napínavá, mrazící a postupně gradující atmosféra + naprosto dokonalá klavírní hudba, která ji pomáhá navozovat, výborné herecké výkony Douglase a Penna a skvělý (myslím že pro většinu diváků i překvapivý) konec. Nesouhlasím s tvrzením, že je tento film na jedno použití (Hru jsem viděl 4x). Protože ikdyž už pointu znám, tak si stále vychutnávám tu nezaměnitelnou atmosféru a také si všímám detailů, které jsem předtím třeba nepostřehl, a díky nim si tu ďábelskou (H)hru uživám ještě víc než při předchozích promítáních (ale je fakt, že na poprvé mi to docela vyrazilo dech ;-)). (16.12.2007)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)