Útes smrti

Australian Daily Telegraph, Sportovní rubrika, Výsledkový servis. Lední hokej: Adelaide - Perth 3:6, Canberra - HC Sydney 1:1 přerušeno pro oblevu; Sportovní lidolov: Výběr Oceánie - Výběr lidstva 4:1 (po jednoznačném průběhu).. Konečně někdo po letech zhmotnil vtip, kdy se malý žraloček ptá velkého žraloka: „A tatínku, proč kolem těch lidí nejdřív kroužíme, než zaútočíme?“ a táta mu odpoví: „Přece je nebudeme jíst s hovínkama, synku..“ Jsem rád, že řežisér Traucki vrátil Spielbergovu polívčičku na vařič a trošku ji přihřál. Přirozený, uvěřitelně podaný survival a v něm jednoduchými prostředky navozené napětí při hře zubaté kočky s ploutví se skupinkou vyděšených myší v neoprenu. Ti lidé nepotřebovali větší loď, stačila by jim jakákoliv.. (02.01.2011)

Film som si pozrel náhodne od miesta, kde sa aktéri rozhodovali, či plávať alebo vyčkať. Napriek nízkemu hodnoteniu ma zlákalo oznámenie, že je to nakrútené podľa skutočnej udalosti. Moje očakávania sa rýchlo zmenili na rozčúlenie. Nechápal som, ako je možné z tragickej udalosti, v ktorej štyria  stroskotanci sa snažia zachrániť si život plávaním k najbližšej pevnine v mori "plnom žralokov", poldruha hodinovú monotónnu nudu, počas ktorej osamelý žralok per partes zmenšuje počet príslušníkov skupiny. Videl som viacero filmov bez atmosféry a tento sa medzi nimi umiestnil dosť vysoko. (15.03.2024)

Vedle kultovních Čelistí (1975) a Útoku z hlubin (1999) je film Útes smrti nejlepším mnou viděným zvířecím hororem, ve kterém vystupuje bílý žralok jako monstrum. Od Trauckiho jsem o pár dní dříve zhlédnul krokodýlí Krvavou lagunou, která mě zaujala, a proto jsem neotálel sáhnout i po jeho dalším a velmi podobném snímku. Ve filmu se objevilo jenom šest postav, avšak nejdůležitější jsou ony čtyři, které bojují na širokém oceánu o holý život s jednou velmi nenasytnou parybou, která má nekonečný apetit a choutky zabíjet. Herci na mě působili přirozeně, lokace byly vybrány skvěle a hudba perfektně podtrhovala obraz v napínavých scénách. Občas mě trochu vadily citové projevy postav, ale to je pouze subjektivní názor. Zkrátka vcelku obstojný survival snímek, ve kterém bylo syrové autentičnosti docíleno rovněž použitím reálných žraloků. (27.03.2014)

Nějak se nám v poslední době rozjely horory na téma pár lidí na moři a ohrožuje je žralok. A všechny se honosí přídomkem "podle skutečné události". Tenhle přídomek - podle skutečné události - mne štval už u Otevřeného moře. Vnímáte totiž ten logický rozpor? Pokud totiž nikdo nepřežil, případně jeden a ještě v šoku, jak se mohli tvůrci filmu dozvědět, co se dělo? A natočit o tom film? Zákonitě museli fabulovat a jediné pravdivé bylo, že někde někoho asi sežral žralok. Jenže na tohle téma už vznikly daleko lepší Čelisti. A co se napětí týkajícího se skupinky na moři, jež se snaží ze všech sil přežít, týče, pak Záchranný člun od Hitchcocka stále zůstává nepřekonán. Na rozdíl od Otevřeného moře na zcela stejné téma, kde alespoň zcela nudný a očekávaný průběh zachraňuje alespoň manželská krize a hádky manželů a postupné smíření, zde máme partičku pěti mladých krásných lidí, o nichž nevíme nic. A tudíž jsou nám ukradení. Když pak po půl hodině filmu jejich výletní jachta ztroskotá (ani vlastně nevíme proč) a oni se až na jednoho rozhodnou plavat na nějakých 16 kilometrů vzdálený ostrov, je nám to taky jedno. A pak dvacet minut čekáme na první útok žraloka... Celé je to natočené rozklepanou kamerou (asi kvůli tomu pocitu té autentičnosti, boys, jako abyste mysleli, pokud jste blbí, že je to home video a vy jste přímo u toho), a všudypřítomné modro je neskutečně přemodralé, až by v National Geographicu fotoreportéři záviděli. Skoro opominuty jsou noční záběry, které u Otevřeného moře tvořily z logiky věci poctivou polovinu vyprávění a vytvářely větší napětí, zde noc proběhne raz dva. Na druhou stranu je zde až příliš scén, kdy hrdinové plavou v moři a koukají se kolem sebe, jestli neuvidí žraloka, a buď uvidí, nebo neuvidí, ale má to být asi děsně napínavé, jenže na popáté už není. A to zde nezmiňuji logické nesmysly, týkající se žraloků bílých a jejich chování... (16.09.2012)

Dovolím si volně parafrázovat profesora Suzukiho: Kvalita filmu se měří intenzitou jeho prožitku. Takže moje hodnocení je jasné, protože takhle napnutý jsem u filmu už dlouho nebyl. A bylo to napětí úplně jiného druhu, než u filmů typu nedávného Shallows nebo jemu podobných, u kterých je mi neustále zřejmé, že jde "jen" o film. Tady šlo totiž o skutečnost. A čerta starýho řeším to, nakolik skutečná a scénáři podobná byla ona "skutečná událost", podle které film vznikl. The Reef má prostě existenciální sílu hraného dokumentu. A je to jeden z ukázkových příkladů toho, jak málo (ca pár tisíc babek?) stačí k natočení dobrého filmu... tedy kromě dobrého nápadu samozřejmě. (25.10.2016)