Profesionální manželka

Film o zralém umění některých vzácných žen nenápadně trpělivě spojovat, pečovat a přitom si nezadat, nenechat ze sebe udělat oběť odstavenou na vedlejší kolej, nenechat sebe, rodinu ani široké okolí připravit o své všem prospěšné kultivované ženské talenty, role a smysluplnost, o svou ženskou lásku, tvořivost, soucit a podporu, a zároveň při tom dobývání si místa na slunci nikomu neublížit - v tom je zde bytostný rozdíl mezi matkou a dcerou ve všech ohledech - zatímco dcera ve své nejistotě matku, k níž vzhlíží, několikrát potopí, a neumí nesobecky a prospěšně myslet zároveň na sebe i na druhé, na společnost, matka má dost pochopení a lásky nejen pro to všechno, ale i pro ni, a najde v sobě dost energie a schopností zorganizovat a přetočit svůj další život tak, aby tím vnesla harmonizující klid, bezpečí a inspiraci i do dceřina a manželova (jakož i milencova) dalšího života, byť nikomu z nich nedovolí, aby ji svými malomyslnými nároky vehnali do svých ustrašených sobeckých mantinelů a představ. A navíc příběh zůstává otevřený naději, že se zahanbeni a přitahováni jejím velkorysým příkladem dcera, manžel i bývalý milenec stanou lepšími a prospěšnějšími lidmi, byť v rámci svých limitů. *** Film vnímám jako Ozonovu poctu tomuto dnes vzácnému typu schopných velkorysých žen a pravé podstatě feminismu, který nespočívá v tom, aby žena soutěživě a destruktivně dokazovala v mužské hře, že zvládne zastávat mužské vedoucí role a pozice stejně dobře jako muži, ale že z nich dokáže udělat výsostně ženské role a pozice ku mnohem většímu prospěchu všech. **** Ozonův jemný - stejně poctivý jako ironický - smysl pro až divadelní inscenaci, kulisy, kostýmy, přepínání mezi precizně vybudovanými, křiklavě odlišnými jevištními scénami z různých sociálních prostředí (honosné rodinné sídlo-zahrada, chvílemi až Tatiho sarkastické a komické pohledy na výrobu a technologický rozvoj evokující továrna, dělnická ulice, schůzovní místnost odborů, byt levicového poslance, noční podnik, romantický les) činí z filmu velice bohatou a důvtip i smysl pro významy dotvářející estetično vrcholně uspokojující podívanou (už jen detaily jako do plyše oblečený telefon, vzory a barvy Suzanniných šatů ladící tu s čalouněním židle, tu s osobním automobilem, tu s reliéfem dveří, vždy nezbytný rafinovaný soulad mezi oblečením matky a syna etc.), stejně jako volba hlavních představitelů (Denevue a Depardieu), které spojuje kouzlo vpravdě magické (těžko zapomenutelná taneční scéna),ukotvuje film i v intimní rovině hlouběji, než je u francouzských komedií zvykem, a nenápadně, ale nezbytně tak přesahuje do sféry psychologických a sociálních dramat s kritickým nádechem, která je Ozonovým nejvlastnějším domovem. *~ (22.11.2020)

Tato komedie není komedií, herci se trapně potácí před kamerou a zoufale se snaží alespoň něco hrát. Ale kde nic není... Vše se tupě škobrtá až k samému diváky toužebně očekávanému konci. Dav skanduje: "Máma, máma, máma." A to stále ještě nenastala největší krize tohoto Ozonova dílka. Deneuve se chápe mikrofonu a začíná pět. Ozon se postupně propracoval ke svému vrcholu zoufalství, z dříve zajímavých sond do ženských duší se přehoupl k sondám do tuposti scénáře. (23.12.2012)

Bohužel tahle komedie není tak dobrá, jak jsem čekal, ale stejně jsem se docela slušně bavil. Ať už při tanečním vystoupení Catherine Deneuve s Gérardem Depardieum, nezvyklé roli dardenneovského Jérémieho Reniera a vlastně i miniroličkou Sergiho Lópeze. I spousta dialogů a slovních přestřelek mi přišla slušně vypointovaná. Není to žádné veledílo, ale na zpříjemnění večera mi stačilo. (17.04.2013)

Díky představení ředitele pardubického filmového klubu jsem ve filmu našel, co mělo být nalezeno. K tomu i obhajova a vysvětlení toho přehrávání a množství pastelových barviček. Kousavá a vtipná kritika postavení žen v takto vysoké společnosti. Asi ne náhodou se bavilo kino plné papalášů a jejich manželek :) Fajnové zjištění je, že nejen muži jsou takový sebestředný hovada, ale i ženský jsou děsný mrchy, i když to nedávají tak najevo. Je to film prostě spíš pro ženský, ale pobaví snad i většinu mužů. Jen ten konec se moc nezdařil, když se to stále něčím nastavovalo, a mě už pěkně tlačila prdel v artovém kinu. Navíc ve filmu často zmíněný francouzský název Potiche - okrasná váza do bytu bez obsahu a nějaké další hodnoty. Skvěle vystižena úloha hlavní postavy v kritizované společnosti. (13.09.2011)

Scénář podle divadelní hry je celkem povrchní schématický, ale myslím že o to tu nejde. Hledání uměleckého dramatu v tomto komediálně laděném filmu by bylo chybou odvádějící pozornost od skutečného vyznění snímku. Vizuálně čerpá s filmových postupů cinéma du look, ideově se vrací do druhé poloviny 70. let s náznakem lehké nostalgie. Podobně jako u 8 žen je to mix filmu a divadelní hry ne tak brilantní ani výrazný, ale výsledný pocit není nepodobný.____Těžko uchopitelná jemná filmová Ozónovská magie, tvořená retro kouzlem a scénickou atmosférou se nebude líbit každému – Profesionální manželka zkrátka není pro amatéry. 90% (26.08.2019)