Pouť

Ačkoliv téma je zajímavé, podané je ploše a nezáživně. Dokonce ani kamera neumí vykouzlit ze všech těch scenérií něco víc, a z návštěvy v cílovém kostele se stane dokumentární záznam s hudbou místo kontaktního zvuku. Hudba mi často přišla zcela mimo mísu, tedy náladu obrazu. V podstatě vše, co mne u tohoto příběhu zajímalo, se odehrálo zrychleně, a naopak naprosto nezajímavé rozhovory, které neměly vnitřní napětí ani směřování, dostaly až příliš prostoru. Z té samotné cesty jsem vlastně také nic neměl, kromě několika úvodních minut, později se děj přeleje do hotelu a zabere si větší část stopáže. Ostatně ani těm charakterům postav jsem moc nevěřil. Byly až příliš jen načrtnuté, nahozené, povrchní. Byly v podstatě jen figurkami. Z hlavní postavy jsem necítil nic navíc kromě otcovské lásky a prozření, že je tady celý svět, jenž je nutno objevovat. Jak se muž má ale živit, aby na ty cesty a jídlo měl, takové vysvětlení je nad rámec podobné agitky. A díky tomu příliš jednostranný a otravně poučný. Navíc podobně mimo realitu jako třeba pravicové vlády v ČR. O skutečných poutnících do Compostelly jsme se tak nedozvěděli nic, a příběh jakéhokoliv obyčejného chudáka by byl podle mne zajímavější. (01.10.2013)

Cestopis o cestě ze St. Jean do Santiaga de Compostela. Záběry ze samotné cesty byly parádní, takže i zapřísáhlý gaučák na okamžik podlehne pokušení a zatouží tuhle pouť absolovovat, ale po těch dvou hodinách ho to přejde. To je hlavní problém celého filmu. Ta délka je zkrátka přepálená a exteriéry, ze kterých je divák zprvu nadšený, začnou postupem času nudit. Koukat se na čtveřici lidí šlapajících různorodou krajinou je pak silně ubíjející, kor když ona čtveřice toho příliš nenamluví. A je to škoda, protože herecky by mi to sedlo. Jinak označit film jako akční či komedii může jenom trotl. 50% (20.08.2013)

Víte, co je ještě lepší než filmy samotné? Příroda cizích krajů a s tím spojená láska k cestování! A co je ještě o špetku lepší než cestování? Když se tento pro některé koníček, pro některé styl života, spojí právě s filmem - a vznikne z toho půvabné, melancholické, ač místy i vtipné kulturní dílo, které po celé dvě hodiny člověku nahání mráz po zádech, ať už ze stránky uvědomění si toho, jak je lidská bytost schopna cítit potřebu jiné osoby až ve chvíli, kdy ji ztratí nebo ze strany neukojitelné chutě se zvednout od obrazovky počítače, pobrat vše potřebné a podniknout takovouto výpravu sám za sebe! Po celé dvě hodiny mě doprovázely pocity, jestli si snímek zaslouží plné hodnocení, měl jsem tendenci ho srovnávat s mistrovským dílem režiséra Seana Penna Útěk do divočiny a pátou hvězdu ve finále filmu vyhrála až krásná hudba, nádherně sedící k scenérii španělského venkova. (17.11.2016)

Martin Sheen se 2 hodiny plahočí po Španělsku, cestou sype popel svýho mrtvýho syna, potkává různý magory a náboženský fanatiky a do toho hraje nějaká hipsterská indie hudba. Jednu hvězdu dávám za celkem pěkný lokality, kde se natáčelo, a druhou hvězdu dávám za scénu, když cikáni přišli vrátit ukradenej bágl. To jsem se fakt válel smíchy. (08.02.2013)

No jo no. Já se tam jednoho dne vydám taky. Nevím ještě, jaký k tomu budu mít důvod. Nejspíš pořád stejný. X je proměnná a je to pořád jedno a to samé x. Tak mi připadlo, že ty lidi z toho filmu znám. Zážitky stmelují, a tady ta krušná cesta prošpikovaná čím dál více příjemnými zastaveními mi něco připomněla. Když se člověk vydává na pouť, počítá nějak s tím, že to bude cesta plná odříkání, že by během ní nic příjemného prožívat neměl a měl by se upnout k svému cíli. Jenže ona je ta cesta úplně jiná. Podobně jako ve filmu Babettina hostina jsou účastníci závěrečné famózní večeře na počátku přesvědčení, že si ten zážitek nesmějí vychutnat, musí zůstat přísní a upínat se k vyššímu cíli, a pak je to všechno jinak. Společné vychutnání přítomného okamžiku zlidšťuje a posouvá rovnou do cíle. Jenže ono taky musí být co vychutnávat. Ne každá cesta je cíl. (22.06.2013)