Durarara!!

Durarara!! ma prekvapila svojou schopnosťou rozprávať príbeh. Príbeh je dobrý a zaujímavý, ale jeho rozprávanie je na najvyššej možnej úrovni. Všetko postupne do seba zapadá a aj keď niečomu v tej sekunde úplne nerozumieme tak keď pozeráme ďalej zistíme, že lepšie sa to vymyslieť nedalo. Tvorcovia nám ukážu v jednom príbehu čo sa stalo predtým, čo sa stalo potom, minulosť postáv a čo ešte je spestrením ukážu nám čo jednotlivé postavy robili počas deja čo sme sledovali predtým, čo robila iná postava. Tvorcovia takto postupne prepletajú dej a schopnosť ho takto nerušene, až by som povedal prirodzene prepliesť je genialita. Ja by som bol schopný sa v takýchto nechronologických "čachroch machroch" stratiť, ale Durarara!! je tak jedinečná, že je to ťažké a človek cíti ako keby je to prirodzené pozerať na takto prepletený príbeh. Toto je teda najväčším kladom tohto anime. Druhým a dosť zásadným kladom sú jednotlivé postavy. Každá postava je sama o sebe individuálna a krásna. Je nádhera, že v príbehu si myslíme, že niektoré postavy sú zbytočnejšie než iné a potom nám dá Durarara!! pomyselnú facku a ukáže však táto postava je ešte dôležitejšia čo si si to doteraz myslel? Dej nemožno s určitosťou predvídať, chovanie postáv nemožno s určitosťou predvídať, dôležitosť jednotlivých postáv nemožno predvídať a ani čo bude v ďalšom diely sa nedá uhádnuť ľahko. Takto vymyslené anime sa mi teda musí páčiť. Durarara!! ma však nezaujala okamžite, ale potrebovala na to cez päť dielov. Po piatych dieloch som už bol chytený do tej nádhernej atmosféry veľkomesta a gangov. Gangy mi ukázali to, že síce môže ísť o zoskupenie ľudí, ale v konečnom dôsledku je každý človek individualita a potrebuje konať sám za seba. Do príbehu boli zasadené nadprirodzené (mystické) nereálne prvky, ktoré ho ozvláštnili (zvýraznili) a tým dodali ešte ďalší šmrnc. Najmä teda Celty a Saika. Izaya hral napríklad dosť zaujímavý šach. Fakt existujú ľudia čo ich baví sa pozerať na utrpenie iných? Asi existujú. Na svete sú ľudia čo ťahajú za všetky nitky intríg a tým sa nič nestane. Obrovským plusom je hudba, tá sa tematicky do príbehu lepšie hodiť nemohla a plus oba openingy sú fakt super. Keď by som musel porovnávať s Baccano!(m) (ako to tu všetci robia) tak toto je rozhodne lepšie hlavne postavami, ktoré sa viac vryjú do pamäti a dokážu si oveľa viac človeka získať. (Hodnotenie 4,5) (22.04.2015)

Takahiro Omori a spol. někde našli recept na dokonalý styl vyprávění. Když nevědí, kdo by měl být hlavní hrdina, udělají hlavního hrdinu z každé postavy. Nemohou-li se shodnout, o čem by měl seriál být, vyprávějí o všem, co je napadne. Drze přehánějí a baví tím, jak baví sebe. Zázrakem je, jak jim to přeskakování dopředu a dozadu, pak na jinou postavu či opětovné vkládání známých infromací do nového kontextu funguje a šlape. Mají pod kontrolou splašeného koně, ovládají stroj, kterému chybí brzda... Hádám, že jsou naprosto nejlepší pokud jde o zasazení nadpřirozených prvků do světa moderního velkoměsta. Jeho mýty nevypráví moudří poustevníci, ani prastaré svitky, nýbrž se šíří a komolí v chatroomech a na diskuzních fórech. Díky nim má každá postava dvojí identitu, nick a pravé jméno, což vnáší do hry další tajemství, další možná překvapení a odhalení - a scénář si s tím umí pěkně pohrát... Téměř až do konce jsem se výtečně bavil. Pak však přišel příběh "tří vůdců tří gangů" a ten měl své vady - chvílemi do něj probleskovalo mentorství a až příliš trpěl neochvějně naivním "správňáctvím" jednoho z hrdinů. Ale i s ním to jsou silné ****. (04.10.2010)

Obrovské překvapení ... je to něco jako spin-off Baccana (dokonce se tu v jedné epizodě objeví pár známých postav), takže tu najdeme jisté prvky nadpřirozena zasazené do reálného světa gangů v Ikebukuro. První díl člověku mírně zamotá hlavu, jelikož je tu představeno hodně moc postav a jeden neví, na co se soustředit jako první. Ale další díly všechno napraví a za chvíli se v ději orientujete s naprostým přehledem. Seriál je velice (a to opravdu velice) bohatý na dějové zvraty ... škoda jen, že v závěru se žádného nedočkáme. Ale tenhle seroš je hlavně o zajímavých postavách, kde jsem si hlavně oblíbil nadpřirozeně silného cholerika Shizua ... který nenávidí násilí, ale při každé příležitosti, kdy ho někdo nasere, tak mu dá strašně přes tlamu, a když je nasranej jen tak z plezíru, tak jde sejmout největšího hajzla v seriálu ... prostě proto, že ho jen nenávidí (bo je to hajzl). Jinak je to nejvěrnější kamarád a bratr v celém Ikebukuro .. prostě sympaťák jak cyp. Kresba a animace TOP NOTCH, k tomu není co dodat, soundtrack je opět perfektní (moje nej je The Sought-after Extraordinary) a atmošce "prdel na hrnec" sedící. Kdo viděl Baccano! a nesedělo mu, tak určitě doporučuji dát šanci Durarara!!, které je o dost stravitelnější a mám za to, že i lepší. (03.08.2015)

Prvních pár dílů ani moc ne, ale potom se toho napětí nezbavíte - teda já se ho nezbavila (až do předposledního dílu). Když se spojí Omori-san a Narita-san, tak to za to stojí; už jen takové Baccano! je toho důkazem. A zde platí to samé co u zmiňovaného dílka - nemá konec, nemá začátek, nemá hlavní postavu, přesto vás dokáže dokonale pohltit. A platí zde ještě jedna věc jako u Baccana!: zhlédnete jednou, líbí se, zhlédnete podruhé a je to ještě lepší. U některých dílů jsem měla husí kůži, někdy jsem napětím, které jsem z toho cítila, se málem produpala k sousedům. Tohle anime mi fakt dalo. Postavy (snadno se vryjí do paměti, u mě dokonce snadněji než u Baccana!, ale možná je to tím, že je to delší), jejich charaktery jsou skvělé (10/10), příběh to samé a já jen můžu litovat všechny ty, co to ještě neviděli. Neboť tím přijdou i od 2 skvělé openingy, jeden dobrý ending a ten 2. ending, který mě sice moc nebavil, ale někomu by se zalíbit mohl. (26.06.2010)

Jednou vypráví svoje zážitky nenápadný středoškolský nováček, příště uvolní prostor pohledu do života neblaze proslulého intrikána a jindy se do popředí dostane bezhlavý jezdec z dávných legend. A není to parodie. Anime s nejobtížněji vysvětlitelným názvem dokáže sloučit linky jak zdánlivě obyčejných hrdinů, kteří našim školním letům snad nemohou být bližší, s nadpřirozeným hledáním sebe sama tak, že obojí funguje zcela nenásilně, civilně a uvěřitelně. Navíc ve chvílích, kdy situaci vidíme z pohledu Mikada a úplně jindy zase z pohledu Celty, jsou sice relativně vypravěčsky průhledné, ale zas a znova dokonale působivé. O podrobnějších dějových zákrutách se mi vlastně ani psát nechce, protože v takhle komplikovaném vyprávěcím schématu je i to nejmenší překvapení důležitým střípkem mozaiky. Pro milovníky netradičního řazení scén a zásadních změn tempa vyprávění jsou osudy postav z Ikebukura povinností. (03.07.2015)